Nakonec bude všechno v pořádku. Dokud to není v pořádku, není to konec.

Čistokrevná plemena

1. září 2016 v 16:15 | Tajemná cestovatelka |  Texty
S dovolením si vypůjčím článek z iReceptáře:

Jak rozpoznat a léčit sníženou činnost štítné žlázy u psa?

Velká plemena psů jsou náchylná na poruchy činnosti štítné žlázy, nedostatek hormonů se může projevovat únavou i kožními problémy. Seznamte se s příběhem z ordinace o uzdravení fenky Zimbi.

Roční fena zlatého retrívra Zimbi začala trpět nechutenstvím. Majitelé vyměnili značku krmiva a problém byl vyřešen. Po měsíci se však situace opakovala znovu a Zimbi ztratila i trochu na váze. Když se situace opakovala potřetí, majitelé zavedli Zimbi k veterináři.

Endometridida u fenky

Veterinář u mladé fenky vyšetřením krve odhalil zánět. Pohovorem s majiteli pak zjistil, že za Zimbinými stavy se vší pravděpodobností stál začátek pohlavní dospělosti a první hárání, které dvakrát uniklo pozornosti. Skryté delší nebo kratší hárání přicházející krátce po sobě není v období dozrávání fen výjimkou. Teprve po několika měsících se jejich hormonální hladina vyrovná a cyklus se ustálí.
Sonografické vyšetření pak odhalilo zánět dělohy, tzv. endometritidu, kdy je sliznice i stěna dělohy jen zduřelá bez hnisavých ložisek. Po nasazení antibiotik se stav Zimbi rychle zlepšil.
na vyšetření u doktora

Kožní problémy zvané hot-spot

S příchodem teplých letních dnů se však na těle Zimbi objevily svědivé zarudlé mokvavé skvrny pod slepenou srstí, které Zimbi lízáním a škrábáním ještě zhoršovala. Veterinář konstatoval tzv. hot-spot, povrchový zánět kůže. Ostříhal postižené místo, aby je mohl dobře čistit a dezinfikovat. Zároveň bylo třeba zabránit, aby si pacientka postižená místa škrábala nebo lízala. Kromě lokálních léčiv pak Zimbi předepsal antibiotika. Boláky se zahojily, ale téměř vzápětí se objevily na jiném místě další. To se opakovalo řadu dní a týdnů.
Do toho všeho začala pacientka hárat, tentokrát už rozpoznaně, trpěla nechutenstvím a navíc u ní nastala i falešná březost. Kdo už u své fenky někdy falešnou březost zažil, ten ví, jak obtěžující to je pro fenu, neřku-li pro její majitele.

Vysvětlení přineslo vyšetření štítné žlázy

Naštěstí nehojící se boláky přivedly veterináře na myšlenku změřit jí hladinu hormonů štítné žlázy - hormony byly výrazně snížené. Příčiny poruchy funkce štítné žlázy mohou být vrozené nebo získané. Nedostatek jodu, známý u člověka, je u zvířat spíše vzácností. K této poruše jsou často náchylná velká plemena, např. retrívři, ovčáci, rotvajleři. První příznaky se mohou objevovat od jednoho roku věku. Klasickými projevy je snížená aktivita a výkonnost, neochota k plnění povelů, zimomřivost, poruchy hárání a mentální zaostávání. Srst je u psů suchá a lomivá, někdy se mastí nebo šupinatí kůže, srst může vypadávat a všechno se hůře hojí.
Zimbi zdárně odnosila a odchovala početný a přitom vyrovnaný vrh deseti štěňat

Jak sníženou hladinu hormonů léčit?

Tato relativně běžná hormonální porucha se dá dobře ovlivnit hormonálními tabletami. Je-li dávka správná, lze dosáhnout úplné kompenzace stavu. Zimbi tedy nejdříve dostala nižší dávku, aby se předešlo nepříznivému působení léků na srdeční sval. Dávky zvěrolékař během tří měsíců postupně zvyšoval, až se hladiny sledovaných hormonů vyrovnaly. Tehdy již byly ekzémy na kůži zhojené - Zimbi začal nový život, bez věčných návštěv v ordinaci. Tam se teď vypravovala jen na pravidelné odběry krve nebo pro recepty na své léky.
Po nějaké době pak Zimbi zdárně odnosila a odchovala početný a přitom vyrovnaný vrh deseti štěňat. Nyní je Zimbi po sterilizaci, kterou absolvovala bez problémů.

Konec citace.

A teď si dovolím napsat komentář ke článku. Ani bych to nepsala sem, ovšem nedá mi to, neboť přesně tento test se mi nepovedlo vložit pod článek, protože osbahuje "nevhodné výrazy". Kdybyste je někdo našel, prostím řekněte mi, které to jsou, já tam nic nevhodného nevidím. Tak tedy:
...A právě proto existuje mnoho majitelů, kteří si nepořídí čistokrevného psa. Protože chovatelé mají spoustu řečí o tom, že ta zvířata jsou zdravější, a pak obratem uchovní fenu s vrozenou poruchou štítné žlázy. Co těch deset štěňat, nikomu nevadí, že jsou třeba taky nemocná nebo jsou přenašeči? Jejich majitelé, kteří jsou zodpovědní a chtějí chovat, mají doma bezcenné zvíře - pokud o tom tedy alespoň vědí. Taková fena nemá být připuštěna. I kdyby to pro ni bylo z nějakého důvodu lepší (o čemž vážně pochybuji, toto jsou obvykle jen výmluvy a legendy), tak tu je deset dalších vadných štěňat. S takovou nebudeme za chvíli chovat nic, jen vadná zvířata.
Abych nebyla špatně pochopena, jsem ráda, že fena se léčila. Opravdu mě těší, že existuje majitel, který nelituje peněz ani času, a s fenkou jede k doktorovi, což bývá náročné ve všech směrech. Nevzdali to s ní, když měla spostu špatně léčitelných boláků, a snažili se hledat jejich důvod. Ale pak ji uchovnit je prostě nesmysl. Chovat se má výlučně na zdravých a povahově nezávadných zvířatech. Jestli má pes ucho trochu jinak postavené nebo má jinačí odstín zlaté, to není zásadní.
 

9. TOHLE BY NIKOHO ROZHODNĚ NENAPADLO 2/2

31. srpna 2015 v 17:27 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
Zvedl ruku, jako kdyby si chtěl utřít pot z čela, ale prsty mu křísly o tvář, až mě napadlo, že si začne drásat žulovou kůži obličeje. Černé oči mu žhnuly v důlcích, pohled rozostřený, viděly věci, které tam nebyly. Ústa měl otevřená, jako že chce křičet, ale žádný zvuk z nich nevycházel.
Takový obličej by měl člověk upalovaný na hranici.
Najednou jsem nebyla schopen slova. V té tváři to bylo jasně napsáno. Stín toho už jsem zahlédl v domě, ona to měla v očích a on taky, ale tenhle pohled to zpečetil. Poslední hřebík do její rakve.
"Zabíjí ji to, vid? Umírá." A v tu chvíli jsem věděl, že můj výraz je zředěným odvarem toho, jak se tváří on. Můj výraz byl asi jiný, slabší, protože jsem byl ještě v šoku. Ještě jsem to úplně nepochopil - seběhlo se to moc rychle. On už měl čas propracovat se až k tomuhle bodu. A bylo to jiné, protože já už jsem o ni v duchu přišel tolikrát, tolika způsoby. Navíc nebyla nikdy skutečně moje, takže jsem ji vlastně nemohl ztratit.
A taky jsem to celé nezavinil.
"Je to moje vina," zašeptal Edward a kolena se mu podlomila. Zhroutil se přede mnou, zranitelný, nejsnazší cíl, jaký si člověk může představit.
Ale já jsem byl studený jako sníh - žár hněvu ve mně vychladl.
"Ano," zasténal do prachu, jako kdyby se zpovídal zemi. "Ano, zabíjí ji to."
Jeho zlomená bezmocnost mě dráždila. Chtěla jsem boj, ne popravu. Kam se teď poděla jeho pyšná nadřazenost?
"Tak proč Carlisle něco neudělá?" zavrčel jsem. "Je přece doktor, ne? Dostaňte to z ní ven."
Vzhlédl a pak promluvil unaveným hlasem. Jako kdyby to vysvětloval podesáté dítěti z mateřské školky. "Ona nám to nedovolí."
Chvilku trvalo, než jsem ta slova pochopil. Proboha, ona se vážně dostává do formy. No jistě, umře kvůli svému příšernému zplozenci. To je prostě celá Bella.
"Znáš ji dobře," zašeptal. "Tak rychle chápeš.. Já jsem to nepochopil. Ne včas. Cestou domů se mnou nechtěla pořádně mluvit. Myslel jsem si, že se bojí - to by bylo přirozené. Myslel jsem, že se na mě zlobí, že jsem jí to dopustil, že jsem ohrozil její život. Zase. Vůbec mě nenapadlo, o čem ve skutečnosti přemýšlí, k čemu se odhodlává. Až do chvíle, kdy nám rodina přijela naproti na letiště a ona se rozběhla do náruče Rosalii. A pak jsem uslyšel, co si Rosalie myslí. Nepochopil jsem, dokud jsem to nezaslechl. A ty to pochopíš ve vteřině.." Napůl vzdychl, napůl zasténal.
"Počkej chvilku. Ona vám to nedovolí." Sarkasmus mě kysela pálil na jazyku. "Všimli jste si vůbec, že má jenom tolik síly, jako každá normální pětapadesátikilová lidská holka? To jste vy upíři tak hloupí? Stačí ji přidržet a omámit léky."
"Já jsem chtěl," zašeptal. "Carlisle by to udělal.."
Takže ušlechtilost sama, jo?
"Ne. Žádná ušlechtilost. Její bodyguard nám to zkomplikoval."
Aha. Až dosud mi jeho historka moc smysl nedávala, ale teď to do sebe zapadlo. Tak proto je u ní ta bloncka. Ale co z toho má? Vážně té královně krásy tolik jde o to, aby Bella umřela?
"Možná," odpověděl. "Rosalie se na to takhle nedívá."
"Tak napřed vyřaďte ze hry blondýnu. Vždyť ji zas můžete poskládat dohromady, ne? Nadělejte z ní fašírku a pak se postarejte o Bellu."
"Emmett a Esmé jí kryjí záda. Emmett by nám nikdy nedovolil.. a Carlisle mi nepomůže, když bude Esmé proti.." Hlas mu odezněl do ztracena.
"Měl jsi nechat Bellu se mnou."
"Ano."
Na to už ovšem bylo trochu pozdě. Možná měl na tohle všechno myslet dřív, než ji obdařil tímhle životem vysávajícím monstrem.
Vzhlédl ke mně ze svého osobního pekla, a já jsem viděl, že se mnou souhlasí.
"Nevěděli jsme to," pronesl slovy tichými jako dech. "Ani ve snu mě to nenapadlo. Nikdy předtím neexistoval vztah, jaký máme my s Bellou. Jak jsme mohli vědět, že lidská žena dokáže s někým z nás počít dítě -"
"Když by při tom počínání měla bejt roztrhaná na kousky?"
"Přesně," souhlasil s napjatým šepotem. "Existují sadisti, inkubové, sukubové. Existují. Ale svádění berou jenom jako předehru k hostině. Nikdo ho nepřežije." Zavrtěl hlavou, jako kdyby ho ta představa pobuřovala. Jako kdyby sám byl snad jiný.
"Nevěděl jsem, že existuje speciální pojmenování pro to, co jsi," vyštěkl jsem.
Díval se na mě, a jeho tvář se zdála stará tisíc let.
"Ani ty, Jacobe Blacku, mě nemůžeš nenávidět tak, jak se nenávidím já sám."
Omyl, pomyslel jsem si, ale vzteky jsem nedokázal promluvit.
"Tím, že mě zabiješ, ji nezachráníš," hlesl.
"Tak čím teda?"
"Jacobe, musíš pro mě něco udělat."
"To teda sakra musím!"
Pořád se na mě díval tím napůl unaveným, napůl šíleným pohledem. "Kvůli ní!"
Zaťal jsem zuby. "Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych ji před tebou ochránil. Úplně všecičko. Teď už je pozdě."
"Znáš ji, Jacobe. Rozumíte si takovou měrou, že to ani nechápu. Ty jsi její součástí a ona tvou. Mě neposlechne, protože si myslí, že ji podceňuju. Myslí si, že je na to dost silná.." Zadrhl se mu hlas a pak polkl. "Tebe by mohla poslechnout."
"Proč by to dělala?"
Vyškrábal se na nohy, oči mu žhnuly jasněji než předtím, divočeji. Napadlo mě, jestli se vážně nezbláznil. Můžou upíři přijít o rozum?
"Snad můžou," odpověděl na mou myšlenku. "Já nevím. Připadá mi to tak." zavrtěl hlavou. "Snažím se to před ní skrývat, co můžu, protože stres její stav ještě zhoršuje. Nic v sobě neudrží. Musím se krotit; nemůžu jí to ztěžovat. Ale na tom teď nesejde. Tebe musí poslechnout!"
"Nemůžu jí říct nic, co už jsi jí neřekl sám. Co mám podle tebe udělat? Vykládat jí, jak je hloupá? To ona už asi ví. Povědět jí, že zemře? Vsadím se, že to ví taky."
"Můžeš jí nabídnout to, co chce."
Mluvil z cesty. Že by už se zbláznil?
"Je mi jedno, čím ji udržím naživu," prohlásil a najednou byl soustředěný. "Jestli chce dítě, ať si ho má. Třeba půl tuctu dětí. Cokoli." Na vteřinu se odmlčel."A ať to jsou třeba štěňata, když to jinak nejde."
Podíval se mi do očí a přes tenkou slupku sebeovládání z něj čišela horečná touha něco udělat. Stáhl jsem obočí a přemýšlel, co tím chce říct. Když mi to došlo, údivem jsem otevřel pusu.
"Ale tohle ne!" zasyčel, než jsem se mohl vzpamatovat. "Ne tuhle věc, která z ní vysává život, zatímco já tady jen bezmocně stojím! Dívám se, jak je jí den ze dne hůř a jak mi uniká. Sleduju, ja jí to ubližuje." Rychle se nadechl, jako kdyby dostal ránu do břicha. "Musíš ji přinutit, aby pochopila, proč je to nutné, Jacobe. Ona už mě nechce poslouchat. Pořád je u ní Rosalie a přiživuje její bláznovství - povzbuzuje ji. Chrání ji. Ne, chrání tu věc uvnitř. Bellin život pro ni nic neznamená."
Hlas měl přidušený, jako by nemohl dýchat.
Co to povídá? Co že by Bella měla udělat? Pořídit si dítě? Se mnou? Cože? Jak? On se ji vzdá? Nebo usoudil, že by jí nevadilo, kdybychom se o ni dělili?
"To je jedno. Cokoli, co ji udrží při životě."
"To je ta největší šílenost, jakou jsem od tebe slyšel," zamumlal jsem.
"Miluje tě."
"Ne dost."
"Je ochotná umřít, aby měla dítě. Třeba by souhlasil s něčím méně radikálním."
"Copak ji vůbec neznáš?"
"Já vím, já vím. Přesvědčit ji bude hodně těžké. Proto tě potřebuju. Ty víš, jak uvažuje. Přiměj ji, aby to pochopila."
Nedokázal jsem myslet na to, co navrhuje. To bylo příliš. Nemožné. Špatné. Hnusné. Půjčovat si Bellu na víkendy a pak ji vracet v pondělí ráno jako film z půjčovny? Nechutné.
A lákavé.
Nechtěl jsem o tom uvažovat, nechtěl jsem si to představovat, ale stejně jsem se tomu neubránil. Fantazíroval jsem o Belle na tohle téma tolikrát, ještě v době, kdy existovala možnost společného my, a pak dlouho poté, co bylo jasné, že fantazie po sobě zanechají jenom podepsané boláky, protože už nebyla žádná možnost, vůbec žádná. Tehdy jsem si nedokázal pomoct. Teď jsem to nedokázal zastavit. Bella v náruči, Bella vzdychající moje jméno..
Tahle nová představa, která mě nikdy nenapadla, která pro mě nikdy neměla existovat, byla ještě horší. Kdyby mi ji nenasadil do hlavy, neměl bych před sebou léta utrpení. Ale ona se tam uchytila, ovíjela mi kolem mozku vlákna jako plevel - jedovatý a nezničitelný. Bella v ní byla zdravá a rozzářená, úplně jiná, než je teď, ale něco bylo přece stejné: její tělo, ne zubožené a pokroucené, ale změněné přirozeným způsobem. Zakulacené mým dítětem.
Snažil jsem se uniknout před tím jedovatým plevelem v mé mysli. "Mám přinutit Bellu, aby to pochopila? V jakým vesmíru to žiješ?"
"Aspoň to zkus."
Rychle jsem zavrtěl hlavou. Vyčkával, záporné odpovědi si nevšímal, protože slyšel, jak se ve mně perou protichůdné myšlenky.
"Kde jsi vlastně na tyhle žvásty přišel? To si právě teď vymyslel?"
"Nemyslím na nic než na to, jak ji zachránit, od chvíle, kdy jsem si uvědomil, co má v plánu udělat. Kvůli čemu umře. Ale nevěděl jsem, jak tě zkontaktovat. Věděl jsem, že bys neposlechl, kdybych ti zavolal. Kdybys dneska nepřišel, šel bych tě sám hledat. Ale je těžké od ní odejít i jen na pár minut. Její stav.. se tak rychle mění. Ta věc.. roste. Rychle. Teď od ní nemůžu odcházet."
"Co je to? "
"To nikdo z nás netuší. Ale už je to silnější než ona."
Najednou jsem to chápal - v duchu jsem viděl to nadouvající se monstrum, jak se z ní dere ven.
"Pomoz mi to zastavit," zašeptal. "Pomoz mi zabránit, aby se to stalo."
"Jak? Mám se jí nabídnout jako chovnej samec?" Nehnul při těch slovech ani brvou, ale já jsem před nimi ucukl. "Ty jsi vážně blázen. Nebude mě poslouchat."
"Zkus to. Nemáme co ztratit. Jak jí to ublíží?"
Ublíží to mně. Copak jsem si od ní už neužil dost odmítání?
Trocha bolesti, abych ji zachránil? Je to tak vysoká cena?
"Ale to nevyjde."
"Možná ne. Možná ji to ale zmate. Možná zakolísá ve svém odhodlání. Jediný okamžik pochyb, víc od tebe nežádám."
"A pak svou nabídku vezmeš zpátky? 'Dělal jsem si srandu, Bello'?"
"Jestli chce dítě, tak ho bude mít. Já necuknu."
Nechápal jsem, jak o tom vůbec může uvažovat. Bella mě praští - ne že by mi to vadilo, ale ona si při tom asi zase zlomí ruku. Neměl jsem mu dovolit, aby se mnou takhle mluvil a motal mi hlavu. Měl bych ho okamžitě zabít.
"Teď ne," zašeptal. "Ještě ne. Ať na to máš právo, nebo ne, zničilo by ji to, a ty to víš. Nemusíš tak spěchat. Jestli tě poslechne, dostaneš svou šanci. V okamžiku, kdy Belle přestane tlouct srdce, tě budu na kolenou prosit, abys mě zabil."
"V tom ti rád vyhovím."
Náznak unaveného úsměvu mu zacukal koutkem úst. "Na to vážně spoléhám."
"Tak teda ujednáno."
Přikývl a napřáhl ke měn svou studenou kamennou ruku.
Přemohl jsem odpor a taky jsem natáhl ruku, abychom si potřásli. Prsty jsem se jen letmo dotkl toho kamene a otřásl se.
"Ujednáno," souhlasil.

30. srpen

30. srpna 2015 v 17:30 | Tajemná cestovatelka |  Významné dny
Mezinárodní den obětí násilného zmizení (OSN).
 


29. srpen

29. srpna 2015 v 17:29 | Tajemná cestovatelka |  Významné dny
Mezinárodní den proti jaderným zkouškám (2009, OSN).

Noc z 28. na 29. srpna

28. srpna 2015 v 23:59 | Tajemná cestovatelka |  Významné dny
Evropská noc pro netopýry (1997, Eurobats; Dohoda o ochraně netopýrů v Evropě).

9. TOHLE BY NIKOHO ROZHODNĚ NENAPADLO 1/2

27. srpna 2015 v 17:26 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
Ve skutečnosti jsem neměl v plánu loučit se s otcem.
Koneckonců, stačil by jeden rychlý telefonát Samovi a hra by pro mě skončila. Odřízli by mě a zatlačili zpátky. Asi by se pokusil mě nějak rozzlobit, nebo by mě dokonce zranili - jen aby mě donutili proměnit se, aby Sam mohl vydat nový zákon.
Ale Billy mě očekával, věděl, že budu rozhozený. Byl na dvoře, jenom tam seděl na vozíku s očima upřenýma na místo, kde se asi objevím mezi stromy. Viděl jsem, že uhodl, kam mám namířeno - šel jsem kolem domu ke své podomácku vyrobené garáži.
"Měl bys chviličku, Jaku?"
Zastavil jsem se. Podíval jsem se na něj a pal ke garáži.
"No tak, chlapče. Alespoň mi pomoz dovnitř."
Zaskřípal jsem zuby, ale usoudil jsem, že mi daleko spíš přivodí potíže se Samem, když mu teď pát minut nebudu lhát.
"Odkdy potřebuješ pomoc, starouši?"
Chraplivě se zasmál. "Bolí mě ruce. Dostrkal jsem se celou cestu od Sue až sem."
"Je to z kopce. Celou dobu jsi jel sešupem."
Vyvezl jsem jeho vozík po rampě, kterou jsem mu vyrobil, a dovezl ho do obýváku.
"Nachytal jsi mě. Myslím, že jsem uháněl možná až padesátkou. Bylo to skvělý."
"Ty ten vozík zlikviduješ, víš. A pak se budeš muset plazit po loktech."
"Ani nápad. Ty mě budeš nosit."
"To se moc po světě nepodíváš."
Billy položil ruce na klena a dovezl se k ledničce. "Zbylo něco k jídlu?"
"Nevím. Ale Paul tu trčel celej den, takže asi ne."
Billy si vzdychl. "Jestli nechceme umřít hladem, budu muset začít schovávat potraviny."
"Řekni Rachel, aby šla bydlet k němu domů."
Billyho žertovný tón byl ta tam a oči mu zněžněly. "Vždyť je tu sotva pár týdnů. Poprvé po dlouhé době zase přijela domů. Je to těžký - holky byly starší než ty, když maminka umřela. Proto se sem nerady vrací."
"Já vím."
Rebecca nebyla doma od své svatby, ale ta pro to měla opravdu dobrou omluvu. Letenky z Havaje jsou dost drahé. Washingtonská státní byla dost blízko, aby se Rachel nemusela vymlouvat. Během semestru chodila na přednášky a o prázdninách pracovala na dvě směny v nějaké kavárně v univerzitním kampusu. Nebýt Paula, asi by tase brzy odjela. To proto ho Billy asi nechce odsud vykopnout.
"No, mám ještě nějakou práci.." vystartoval jsem k zadním dveřím.
"Počkej, Jaku. Nechceš mi povědět, co se stalo? To mám volat Samovi, abych se dozvěděl, co je novýho?" Stál jsem tam zády k němu, aby mi neviděl do tváře.
"Nic se nestalo. Sam dovolí, aby jim to prošlo. Asi teď budeme s pijavicemi jedna ruka."
"Jaku.."
"Nechci se o tom bavit."
"Odcházíš, synu?"
V místnosti bylo dlouho ticho, zatímco jsem se rozmýšlel, jak to mám říct.
"Rachel si může vzít zpátky svůj pokoj. Vím, že nenávidí spaní na matračce."
"Radši bude spát na podlaze, než by te ztratila. Já taky."
Odfrkl jsem.
"Jacobe, prosím tě. Jestli potřebuješ.. pauzu. No, tak si ji vezmi. Ale ne zase na tak dlouho. Vrať se."
"Možná. Moje parketa budou svatby. Tam se vždycky objevím, abych nechyběl na fotkách. Napřed se ožení Sam, pak se vdá Rachel. Možná do toho první praští Jared s Kim. Asi bych si měl sehnat nějakej oblek."
"Jaku, podívej se na mě."
Pomalu jsem se otočil. "Co je?"
Dlouze se mi zadíval do očí. "Kam jdeš?"
"Vážně nemám namířeno někam konkrétně."
Naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči. "Nemáš?"
Dívali jsme se na sebe. Vteřiny ubíhaly.
"Jacobe," řekl. Jeho hlas byl napjatý. "Jacobe, nedělej to. Nestojí to za to."
"Nevím, o čem mluvíš."
"Nech Bellu a Cullenovi na pokoji. Sam má pravdu."
Chvíli jsem se na něj díval, a pak jsem dvěma dlouhými kroky přešel místnost. Popadl jsem telefon a vypojil ho ze zásuvky. Šedou šňůru jsem zmuchlal v dlani.
"Sbohem, tati."
"Jaku, počkej -" zavolal za mnou, ale já už jsem byl ze dveří a utíkal jsem pryč.
Motorka nebyla tak rychlá jako běh, ale byla diskrétnější. Přemítal jsem, jak dlouho bude Billymu trvat, než dojede do obchodu a sežene k telefonu někoho, kdo by mohl předat Samovi vzkaz. Vsadil bych se, že Sam je stále ve své vlčí podobě. Problém je, jestli se Paul v brzké době nevrátí k nám. Mohl by se proměnit ve vteřině a uvědomit Sama, co chci udělat..
Nebudu se o to starat. Pojedu tak rychle, jak dokážu, a jestli mě chytnou, tak se uvidí, co dál.
Nakopl jsem motorku a už jsem uháněl po blátivé cestě. Když jsem projížděl kolem domu, neohlédl jsem se.
Na silnici byl provoz, všude plno turistů; kličkoval jsem mezi auty a vysloužil si tím nějaké to zatroubení a pár zvednutých prostředníčků. V stokilometrové rychlosti jsem zatočil na stojedničku, ani jsem se nenamáhal rozhlédnout. Chvíli jsem jel po dělící čáře, aby mě nesrazil nějaký minivan. Ne že by mě to zabilo, ale zpomalilo. Zlomené kosti - alespoň ty velké - se hojí několik dnů, to jsem dobře věděl.
Silnice se trochu uvolnila, a tak jsem rozjel motorku na stodvacítku. Nešlapal jsem na brzdu, dokud jsem nebyl dost blízko od té úzké příjezdové cesty; v tu chvíli jsem se řekl, že jsem za vodou. Sam nepůjde tak daleko, aby mě zastavil. Na to je moc pozdě.
Až v tu chvíli - když jsem si byl jistý, že jsem to dokázal - jsem začal přemýšlet, co teď vlastně udělám. Zpomalil jsem na třicet a kličkoval mezi stromy opatrněji, než bylo nutné.
Věděl jsem, že by mě slyšeli přicházet, natož přijet na motorce, takže nemůžu počítat s žádným momentem překvapení. Taky jsem nijak nemohl zakrýt své úmysly. Edward uslyší, co mám v plánu, jakmile se k němu dostatečně přiblížím. Možná už mě slyšel. Ale i tak jsem věřil, že mi to vyjde, protože mám na své straně jeho ego. Sám se mnou bude chtít bojovat.
Takže tam prostě vejdu, uvidím Samův důkaz na vlastní oči, a pak vyzvu Edwarda na souboj.
Pohrdavě jsem zasupěl. Ten parazit z toho asi bude chtít dělat divadlo.
Až s ním budu hotový, sejmu tolik dalších, kolik stihnu, než mě skolí oni. Cha - napadlo mě, jestli Sam bude brát mou smrt jako provokaci. Asi řekne, že jsem dostal, co jsem si zasloužil. Jen aby neurazil svoje milované pijavičí přátele.
Příjezdová cesta vedla na louku. Jejich pach mě udeřil do obličeje jako shnilé rajče. Fuj. Smradlaví upíři. Začínal se mi zvedat žaludek. Bude těžké ten zápach nevnímat, když ho neředí lidské pachy, jako když jsem tu byl naposledy. Ačkoli kdybych ho čichal svým vlčím nosem, bylo by to ještě těžší.
Nebyl jsem si jistý, co mám vlastně čekat, ale kolem té velké bílé krypty nebylo nikde ani živáčka. Samozřejmě věděli, že jsem tady.
Vypnul jsem motor a zaposlouchal se do ticha. Hned jsem uslyšel napjaté, rozzlobené mumlání z druhé strany širokých dvojitých dveří. Někdo byl doma. Zaslechl jsem svoje jméno a usmál jsem se, těšilo mě pomyšlení, že jim naháním vítr.
Zhluboka jsem se nadechl - uvnitř to bude ještě horší - a jedním skokem jsem vyskočil na verandu.
Dveře se otevřely, než jsem se jich dotkl. Stál v nich doktor s vážným výrazem v očích.
"Ahoj, Jacobe," pozdravil mě klidněji, než bych očekával. "Jak se máš?"
Zhluboka jsem se nadechl pusou. Ten smrad linoucí se ze dveří mě div neporazil.
Byl jsem zklamaný, že mi otevřel Carlisle. Radši bych, kdyby dveřmi prošel Edward s vyceněnými tesáky. Carlisle mi připadal tak.. prostě lidský, nebo jak to říct. Možná za to mohly ty jeho návštěvy na jaře u nás doma, když jsem byl pomlácený. Rozhodně bylo nepříjemné dívat se mu do tváře a přitom vědět, že ho zabiju, jestli můj plán vyjde.
"Slyšel jsem, že se Bella vrátila živá," řekl jsem.
"No, Jacobe, na tohle teď vážně není ta nejlepší doba." Doktor se tvářil rozpačitě, taky mu bylo nepříjemně, ale ne tak, jak jsem čekal. "Mohli bychom to odložit na později?"
Nechápavě jsem na něj zíral. Žádá mě, abych odložil zápas na život a na smrt na nějakou příhodnější dobu?
A pak jsem uslyšel Bellin hlas, podlomený a chraplavý, a už jsem nedokázal myslet na nic jiného.
"Proč ne?" ptala se někoho. "Před Jacobem budeme taky dělat tajnosti? A k čemu to bude dobré?"
Její hlas nebyl takový, jak jsem čekal. Snažil jsem se vzpomenout na hlasy mladých upírů, s kterými jsem bojovali na jaře, ale jediné, co jsem tehdy registroval, bylo vrčení. Možná že novorození nemají ten pronikavý, zvonivý hlas jako ti starší. Možná všichni noví upíři mluví ochraptěle.
"Pojď dál, Jacobe, prosím tě," zaskuhrala Bella hlasitěji.
Carlisle přimhouřil oči.
Napadlo mě, že má Bella možná žízeň. Taky jsem přimhouřil oči.
"Dovolíš," řekl jsem doktorovi a prošel kolem něj. Bylo to těžké - odporovalo všem mým instinktům, otočit se k jednomu z nich zády. Ale nebylo to nemožné. Jestli existuje něco jako neškodný upír, pak je to tenhle podivně útlocitný vůdce.
Až začne boj, budu se od Carlislea držet dál. I tak zbude dost těch, které můžu zabít, aniž bych mu ublížil.
Opatrně jsem vstoupil do domu, držel jsem se zády ke stěně. Očima jsem přejel po místnosti - nic mi tam nebylo povědomé. Když jsem tu byl naposled, měli všechno vyzdobené na slavnost. Teď bylo všechno jasné a bledé. Včetně šesti upírů stojících v hloučku u bílé pohovky.
byli tam absolutně všichni, ale jen při pohledu na jednoho z nich jsem zůstal stát jako přimrazený a brada mi spadla až na vestu.
Na Edwarda. Zarazil mě výraz v jeho tváři.
Už jsem ho viděl rozzlobeného, věděl jsem, jak to vypadá, když je arogantní, a jednou jsem ho zažil, když trpěl bolestí. Ale tohle - tohle bylo horší než bolest. Jeho oči byly pološílené. Nevzhlédl, aby mě probodl pohledem. Upíral oči na pohovku vedle sebe a ve tváři měl výraz, jako by ho upalovali za živa. Ruce se zaťatými prsty mu visely podél těla.
Ani jsem se nedokázal pokochat jeho trýzní. Napadl mě jen jediný důvod, proč se takhle tváří,k a očima jsem sledoval jeho pohled.
Uviděl jsem ji ve stejnou chvíli, kdy jsem zachytil její vůni.
Její teplou, čistou, lidskou vůni.
Bella byla napůl schovaná za opěradlem pohovky, stulená do klubíčka, pažemi si objímala kolena. Chvíli jsem vnímal jediné, a sice že je stále ta Bella, kterou miluju, Bella s hebkou, poddajnou, světle broskvovou pletí a čokoládovýma očima. Srdce se mi rozbušilo zvláštním trhavým rytmem a napadlo mě, jestli to není jenom nějaký lživý sen, z kterého se probudím.
Pak jsem se na ni pořádně podíval.
Pod očima měla hluboké temné kruhy, o to nápadnější, že její obličej byl celý ztrhaný. Zhubla? Kůži měla napjatou, lícní kosti pod ní vystupovaly tak, až jsem se bál, že ji protrhnou. Většinu tmavých vlasů měla staženou z obličeje do nepořádného uzlu, ale pár pramenů se jí ochable lepilo na čelo a krk, které se leskly potem. Něco se jí stalo s prsty a zápěstími, vypadala tak křehce, že to bylo až děsivé.
Byla nemocná. Moc nemocná.
To nebyla lež. Povídačka, kterou vykládal Charlie Billymu, nebyla žádná povídačka. Zatímco jsem na ni zíral s vyvalenýma očima, kůže jí lehce zezelenala.
Blonďatá pijavice - ta kočka, Rosalie - se nad ní sklonila a zastínila mi tak pohled na ni. V jejím postoji bylo něco zvláštního, ochranitelského.
Tohle mi nehrálo. Znal jsem Belliny názory téměř na všechno - její myšlenky byly tak průhledné, někdy mi připadalo, jako by je měla napsané na čele. Takže mi nemusela vykládat každou situaci dopodrobna, abych ji pochopil. Věděl jsem, že Rosalii nemá ráda. Poznal jsem to podle toho, jak kroutila rty, když o ní mluvila. Nejenom že ji neměla ráda. Ona se jí bála. Nebo aspoň dřív to tak bývalo.
Když na ni teď pohlédla, nebylo po strachu ani stopy. Její výraz byl.. omluvný nebo co. Pak Rosalie popadla z podlahy umyvadlo a podržela ho Belle pod bradou právě včas, aby se do něj Bella hlučně vyzvracela.
Edward padl vedle ní na kolena - v očích neuvěřitelně zmučený pohled -, ale Rosalie varovně napřímila ruku, aby se držel zpátky.
Nic z toho mi nedávalo smysl.
Když Bella dokázala zvednou hlavu, slabě se na mě usmála, trochu rozpačitě. "Promiň mi to," zašeptala ke mně.
Edward tichounce zasténal. Hlava mu padla Belle na kolena. Položila mu ruku na tvář. Jako kdyby chlácholila ona jeho.
Neuvědomil jsem si, že mě nohy poponesly blíž, dokud na mě Rosalie nezasyčela. Najednou mi stála v cestě k pohovce. Vnímal jsem ji jako nějakou postavu na televizní obrazovce. Bylo mi jedno, že tam je. Nepřipadal mi důležitá.
"Rose, nech ho," zašeptala Bella. "To nevadí."
Blondýna mi ustoupila z cesty, ačkoli na ní bylo vidět, že se jí vůbec nechce. Se zamračeným pohledem upřeným na mě se nakrčila Belle u hlavy, připravená skočit. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak bude snadné ji ignorovat.
"Bello, co je to s tebou?" zašeptal jsem. Než jsem se nadál, už jsem taky klečel a nakláněl se přes opěradlo gauče naproti jejímu.. manželovi. Nezdálo se, že by si mě všiml, a já jsem se po něm sotva podíval. Natáhl jsem se pro její volnou ruku a vzal ji do obou dlaní. Její kůže byla ledová. "Jsi v pořádku?"
To byla pitomá otázka. Neodpověděla.
"Jsem ta ráda, že jsi za mnou dneska přišel, Jacobe," řekla.
Ačkoli jsem věděl, že Edward neslyší její myšlenky, zřejmě její slova měla nějaký skrytý význam, který mi unikl. Edward zasténal do deky, do které byla zabalená, a ona ho pohladila po tváři.
"Co se děje, Bello?" naléhal jsem a stiskl pevněji její studené křehké prsty.
Místo odpovědi se rozhlédla po místnosti, jako by něco hledala, v očích prosbu i varování zároveň. Nakonec se obrátila na Rosalii.
"Pomůžeš mi zvednout se, Rose?" zeptala se.
Rosalie vycenila zuby a podívala se na mě, jako kdyby mi chtěla rozdrásat hrdlo. Nepochyboval jsem, že by to s chutí udělala, kdyby mohla.
"Prosím tě, Rose."
Blondýna se zašklebila, ale zase se sklonila nad ni, vedle Edwarda, který se nepohnul ani o píď. Paží opatrně podepřela Belle ramena.
"Ne," zašeptal jsem. "Nevstávej.." Vypadala tak slabá.
"Chci ti odpovědět na otázku," odsekla, což se o malinko víc podobalo způsobu, jakým se mnou obvykle mluvila.
Rosalie vytáhla Bellu z gauče. Edward zůstal, kde byl, jen zabořil obličej ještě hlouběji, až ho měl pohřený do polštářů. Deka spadla na zem Belle vedle k nohám.
Bellino tělo bylo oteklé, břicho měla podivně, nezdravě vydulé. Vypínalo se pod světle šedou mikinou, která měla moc dlouhé rukávy a v ramenou jí byla příliš široká. Zbytek jejího těla se zdál hubenější, jako kdyby ta velká boule vyrostla z toho, co z ní do sebe vsákla. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co ta neforemná část znamená - nepochopil jsem, dokud si na vypouklé břicho něžně nepoložila ruce, jednu pod druhou. Jako kdyby ho chtěla pochovat.
Pak jsem pochopil, ale stále jsem tomu nemohl uvěřit. Viděl jsem ji před pouhým měsícem. Nemohla být těhotná. Ne tak moc.
Ale byla.
Nechtěl jsem to vidět, nechtěl jsem na to myslet. Nechtěl jsem si ho představit v ní. Nechtěla jsem vědět, že něco, co tak nenávidím, zakořenilo v těle, které miluju. Zvedl se mi žaludek a musel jsem překotně polykat, abych se nepozvracel.
Ale bylo to ještě horší, mnohem horší. Její zničené tělo, kosti vystupující pod kůží obličeje. Jenom jsem hádal, že takhle - tak těhotná, tak nemocná - vypadá proto, že to, co v ní je, jí ubírá život, aby samo přežilo..
Protože to je zrůda. Zrovna jako její otec.
Vždycky jsem o něm věděl, že ji zabije.
Hlava mu vylétla, když ta slova slyšel v mé hlavě. Doteď jsme byli oba na kolenou, a najednou byl na nohou a tyčil se nade mnou. Oči měl matně černé, pod nimi temně fialové kruhy.
"Ven, Jacobe," zavrčel.
Taky jsem stál. Díval jsem se na něj svrchu. Kvůli tomuhle jsem přišel.
"Tak pojď na to," souhlasil jsem.
Ten velký, Emmett, se protlačil dopředu vedle Edwarda, za zády měl toho s lačným pohledem, Jaspera. Bylo mi to vážně jedno. Možná moje smečka odklidí zbytky, až mě tihle dorazí. Možná ne. Nezáleželo na tom.
Na kratičký zlomek vteřiny se moje oči dotkly těch dvou, které stály vzadu. Esmé. Alice. Malé a neskutečně ženské. No, byl jsem si jistý, že mě ti druzí zabijí dřív, než se k nim dostanu. Nechtěl jsem zabíjet holky.. ani upírky ne.
Ačkoli u té blondýny bych možná udělal vyjímku.
"Ne," zašeptala Bella, ztratila rovnováhu a zavrávorala dopředu, aby se chytila Edwardovy paže. Rosalie se posunula sní, jako kdyby k sobě byly připoutané řetězem.
"Jen si sním potřebuji promluvit, Bello," pronesl Edward tichým hlasem pouze k ní. Zvedl ruku, aby se dotkl její tváře, aby ji pohladil. V tu chvíli jsem viděl rudě - jak je možné, že po tom všem, co jí udělal, se jí pořád smí takhle dotýkat? "Nepřepínej se," pokračoval prosebně. "Odpočívej, prosím tě. Vrátím se za chviličku."
Dívala se mi do obličeje a usilovně se snažila uhodnout jeho myšlenky. Pak přikývla a klopýtaly zpátky ke gauči. Rosalie jí pomohla uložit se na polštáře. Bella se na mě zadívala a snažila se udržet můj pohled.
"Chovej se slušně," napomenula mě. "A pak se vrať."
Neodpověděl jsem. Dneska nic neslibuju. Uhnul jsem pohledem a pak jsem následoval Edwarda ven z dveří.
Šel dál, vůbec si nehlídal, jestli mu neskočím na nechráněná záda. Asi se nepotřeboval hlídat. Věděl by, kdybych se rozhodl zaútočit. Což znamenalo, že se budu muset rozhodovat velmi rychle.
"Nejsem ještě připravený na to, abys mě zabil, Jacobe Blacku," zašeptal, jak rychle kráčel od domu. "Budeš muset mít trochu trpělivosti."
Co je mi do jeho časových rozvrhů. Šeptem jsem zavrčel: "Trpělivost není moje doména."
Kráčel dál, ušel nějakých pár set metrů po příjezdové cestě pryč od domu, se mnou v patách. Byl jsem celý rozpálený, prsty se mi třásly. Byl jsem vybuzený, jen jen udeřit.
Bez varování se zastavil a otočil se, aby mi viděl do tváře. jeho výraz mě zase omráčil.
Náhle jsem si připadal jenom jako kluk - kluk, který prožil celý svůj život v tomhle zapadlém městečku. Jenom dítě. Protože jsem poznal, že budu muset žít mnohem déle, vytrpět mnohem více, abych kdy pochopil tu stravující bolest v Edwardových očích.

8. ČEKÁNÍ NA TO, AŽ TA ZATRACENÁ RVAČKA KONEČNĚ ZAČNE 2/2

26. srpna 2015 v 17:25 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
Nemohl jsem se ubránit ucuknutí.
Ne, nebudeš. Takže co? Necháš to udělat někoho z nás? A pak na něj budeš navěky naštvanej?
Nebudu..
Jasně že budeš. Nejsi na ten boj připravenej, Jacobe.
Instinkt převládl a já jsem se nakrčil a zavrčel na toho pískově zbarveného vlka na druhé straně kruhu.
Jacobe! mírnil mě Sam. Sethe, zmlkni na chvilku.
Seth přikývl velkou hlavou.
Zatraceně, co mi uteklo? pomyslel si Quil. Utíkal na shromaždiště, jak nejrychleji uměl. Slyšel jsem, že volal Charlie..
připravujeme se k odchodu, řekl jsem mu. Co kdybys zaskočil ke Kim a vytáhl od ní Jareda za uši? Budeme potřebovat všechny.
Pojď okamžitě sem, Quile, poručil Sam. Ještě jsem nic nerozhodli.
Zavrčel jsem.
Jacobe, já musím myslet na to, co je nejlepší pro smečku. Musím zvolit postup, kterej nás všechny nejlíp ochrání. Časy se změnily od doby, kdy naši předkové uzavřeli tu smlouvu. Já.. no, zkrátka nevěřím, že jsou pro nás Cullenovi nebezpeční. A všichni víme, že už tu moc dlouho nebudou. Jakmile tu budou hotoví, zmizí. Naše životy se pak můžou vrátit k normálu.
K normálu?
Jestli na ně zaútočíme, Jacobe, budou se dobře bránit.
Bojíš se?
Jsi tak připravenej ztratit bratra? Odmlčel se. Nebo sestru? připojil vzápětí.
Nemám strach ze smrti.
To já vím, Jacobe. Je to jeden z důvodů, proč zpochybňuju tvůj úsudek v týhle věci.
Zíral jsem mu do černých očí. Máš v úmyslu zachovat smlouvu našich otců, nebo ne?
Chci zachovat svou smečku. Dělám, co je pro ni nejlepší.
Srabe.
Otevřel tlamu a vycenil zuby.
Tak dost, Jacobe. Tvůj názor se zamítá. Samův duševní hlas se změnil, nabral tu podivnou dvojitou barvu, kterou jsme nemohli neposlechnout. Hlas alfy. Setkal se pohledem s každým vlkem v kruhu.
Smečka nezaútočí na Cullenovy bez příčiny. Duch smlouvy zůstává. Nejsou nebezpečím pro náš lid, ani pro lidi z Forks. Bella Swanová provedla informovanou volbu, a my nebudeme trestat naše bývalý spojence za to, jak si vybrala.
Slyšte, slyšte, pomyslel si Seth nadšeně.
Mám dojem, že jsem ti říkal, abych sklapnul, Sethe.
Jejda. Promiň, Same.
Jacobe, můžeš mi říct, kam jdeš?
Opustil jsem kruh, vydal jsem se na západ, abych se k němu mohl otočit zády. Jdu se rozloučit s otcem. Zjevně není důvod, abych tu ještě otálel.
Ach Jaku - nedělej to znovu!
Zmlkni Sethe, pomyslelo si několik hlasů naráz.
Nechceme, abys odešel, řekl mi Sam, a jeho myšlenka byla jemnější než předtím.
Tak mě přinuť zůstat, Same. Seber mi svobodnou vůli. Udělej ze mě otroka.
Ty víš, že to neudělám.
Pak už si nemáme co říct.
Utíkal jsem od nich a moc jsem se snažil nemyslet na to, co bude dál. Radši jsem se soustředil na svoje vzpomínky z dlouhých vlčích měsíců, kdy jsem svoje lidství potlačil tak, až jsem byl víc zvíře než člověk. Žil jsem přítomným okamžikem, nažral jsem se, když jsem měl hlad, spal jsem, když jsem byla unavený, pil jsem, když jsem měl žízeň, a běhal jsem - běhal jsem, jen abych běhal. Jednoduchá přání, která se jednoduše uspokojí. Bolest přicházel ve formách, které se daly snadno zvládnout. Bolest hladu. Bolest studeného ledu pod tlapami. Bolest zatínajících drápů, když se večeře vzpouzela. Každá bolest měla prostou odpověď, jasnou akci, která ji ukončila.
Ne jako když jsem byl člověkem.
A přesto, jakmile jsem byla na doběh od našeho domu, proměnil jsem se zpátky do lidského těla. Potřeboval jsem možnost promyslet si to v soukromí.
Odvázal jsem si kraťasy a natáhl si je už v poklusu k domu.
Dokázal jsem to. Zatajil jsem svoje myšlenky a teď už je pozdě, aby mě Sam dokázal zastavit. Teď už mě neuslyší.
Sam vydal velmi jasné pravidlo. Smečka na Cullenovy nezaútočí. Dobře.
Nezmínil se o jednotlivci, který jedná na vlastní pěst.
Ne, smečka dnes na nikoho nezaútočí.
Ale já ano.

8. ČEKÁNÍ NA TO, AŽ TA ZATRACENÁ RVAČKA KONEČNĚ ZAČNE 1/2

25. srpna 2015 v 17:24 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
"Ježíš, Paule, copak nemáš sakra vlastní domov?"
Paul, který se stále válel přes celý můj gauč a sledoval nějaký pitomý baseballový zápas na mojí rozhašené televizi, se jenom zakřenil a pak - vážně pomalu - vytáhl z pytlíku na klíně velký kukuřičný čips a celý si ho nacpal do pusy.
"Tohle sis také mohl přinýst z domu."
Křup. "Ne ne," mlaskal s plnou pusou. "Tvoje ségra říkala, že si můžu nabídnout, co chci."
Snažil jsem se, aby mi na hlasu nebylo poznat, že mám chuť dát mu ránu. "Je Rachel doma?"
Nefungovalo to. Slyšel, kam jdu, a strčil si pytlík za záda. Pytlík zakřupal, jak ho rozmačkal do polštáře. Čipsy se rozpadaly na kousíčky. Paul začal před obličejem šermovat pěstmi jako boxer.
"Tak do toho, hochu. Nepotřebuju Rachel, aby mě chránila."
Odfrkl jsem. "Jasně. Jako kdybys za ní hned neběžel s brekem."
Zasmál se, spustil ruce a pohodlně se uvelebil. "Přece nepůjdu žalovat holce. Kdyby se ti poštěstilo dát mi ránu, bude to jenom mezi náma dvěma. A naopak, jasný?"
To od něj bylo hezké, že se mi sám nabídl. Uvolnil jsem postoj, jako že to vzdávám. "Jasně."
Stočil pohled k televizi.
Vypálil jsem.
jeho nos po kontaktu s mou pěstí vydal velmi uspokojivý praskavý zvuk. Paul se na mě chtěl vrhnout, ale uhnul jsem a než se rozkoukal, utekl jsem i s kořistí - pomačkaným pytlíkem čipsů - v levé ruce.
"Zlomil jsi mi nos, pitomče."
"Jen mezi náma dvěma, že jo, Paule?"
Šel jsem uklidit čipsy. Když jsem se otočil, Paul si rovnal nos, než mu sroste nakřivo. Krev už přestala téct; měl potřísněné rty i bradu, ale jako by nebylo poznat, odkud se tam ta krev vzala. Nadávala škubal sebou, jak si tahal za chrupavku.
"Ty seš tak pitomej, Jacobe. Přísahám, to už bych radši trávil čas s Leou."
"Au. Páni. Vsadím se, že Leah bude vážně moc ráda, až uslyší, že jí chceš dělat společnost. To ji zahřeje u srdce."
"Zapomeň, že jsem to řekl."
"Jasně. Jsem si jistej, že mi to neunikne."
"Hu," zavrčel a pak se uvelebil zpátky na gauči, utíraje si zbylou krev do lemu trička. "Jsi rychlej, chlape. To se musí uznat." Obrátil svou pozornost k rozmazanému zápasu.
Chviličku jsem tam postál a pak jsem se odloudal do svého pokoje a mumlal si něco o únosech mimozemšťanů.
Dřív bylo na Paula spolehnutí, nechal se vyprovokovat ke rvačce téměř kdykoliv. Člověk ho nemusel ani praštit - stačila menší urážka. Vytočit ho byla hračka. Ale teď, když bych vážně stál o pořádný zápas s vrčením, trháním a lámáním stromů, choval se jako bábovka.
Jako by nebylo už tak dost zlé, že se otiskl další člen smečky - no vážně, teď už to byli čtyři z deseti! Kdy to skončí? Ten stupidní mýtus měl přece být vzácnost, proboha! Ze všech těch povinných lásek na první pohled se mi už fakt dělalo špatně!
A musela to být ještě k tomu moje sestra? Musel to být zrovna Paul?
Když se Rachel na konci letního semestru vrátila domů z Washingtonské státní - šprtka, udělala závěrečné zkoušky brzo -, největší mou starostí bylo, abych před ní dokázal udržet tajemství. Nebyl jsem zvyklý skrývat to ve vlastním domě. Bylo mi líto kluků jako Embry a Collin, jejichž rodiče nevěděli,l že jsou z nich vlkodlaci. Embryho máma si myslela, že si prochází nějakým vzdorovitým pubertálním obdobím. Měl permanentní domácí vězení za to, že utíkal z domu, ale samozřejmě s tím nemohl moc nadělat. Máma ho kontrolovala v pokoji každou noc, a každou noc tam bylo prázdno. Křičela na něj a on to mlčky snášel, a další večer to udělal znovu. Snažili jsme se umluvit Sama, aby dal Embryu přestávku a nechal jeho mámu vydechnout, ale Embry řekl, že mu to nevadí. Tajemství bylo příliš důležité.
Takže jsem se chystal na to, jak budu muset být opatrný. A pak, dva dny poté, co Rachel přijela domů, na ni Paul narazil na pláži. Čáry máry fuk - skutečná láska byla na světě! nemuseli jste nic skrývat, když jste našli svou druhou polovinu, a tak se Rachel dozvěděla všechno o vlkodlacích a jeji otiskování. A já jsem v Paulovi získal budoucího švagra. Věděl jsem, že tím Billy taky není kdovíjak nadšený. Ale snášel to líp než já. Jasně, poslední dobou utíkal ke Clearwaterovým častěji než obvykle. Nechápal jsem, v čem si polepšil. Žádný Paul, ale Leah, kam se podíváš.
Uvažoval jsem - kulka do spánku by mě skutečně zabila, nebo by jenom nadělala děsný nepořádek, který bych musel uklidit?
Praštil jsem sebou na postel. Byl jsem unavený - od poslední hlídky jsem nespal -, ale věděl jsem, že neusnu. Hlava se mi zbláznila. Myšlenky mi v lebce poletovaly jako dezorientovaný roj včel. Byly hlučné. Občas bodly. Tak to byli spíš sršni. Včely po jednom bodnutí umřou. A mě ty samé myšlenky bodaly pořád dokola.
Tohle čekání mě dohánělo k šílenství. Už to byly skoro čtyři týdny. Očekávala jsem, tak nebo onak, že touhle dobou už to bude vědět. Proseděl jsem celé noci a představoval si, jakou formou to asi udělají.
Charlie vzdychá do telefonu - Bella s manželem pohřešováni při nehodě. Pád letadla? Ten by bylo těžké nefilmovat. leda pokud by těm pijavicím nevadilo zabít pár spolucestujících, aby tomu dodali autenticitu. A proč by jim to mělo vadit? Možná radši malé letadlo. Třeba jim nějaké překáželo v hangáru.
Nebo vrah přijede domů sám, protože se mu pokus proměnit ji v jednu z nich nepovede? Třeba se ani nedostane tak daleko. Co když ji rozmačká jako pytlíkem čipsů, až si bude chtít trochu užít? Vždyť pro něj není její život tak důležitý jako vlastní rozkoš..
Bude to tragický příběh - Bella pohřešovaná při strašné nehodě. Oběť přepadení, které se zvrtlo. Udušená soustem u večeře. Autonehoda, jako moje máma. Tak běžné. To se stává denně.
Přiveze ji domů? Pohřbí ji tady kvůli Charliemu? Obřad se zakrytou rakví, samozřejmě. Mámina rakev byla zatlučená hřebíky..
Jenom jsem doufal, že se sem ještě vrátí, abych si ho mohl podat.
Možná si nebudou vymýšlet žádný příběh. Možná Charlie zavolá a zeptá se táty, jestli neslyšel něco o doktoru Cullenovi, který se prostě jednoho dne neukáže v práci. Opuštěný dům. Nikdo z Cullenových nezvedne telefon. Tajemství, kterého se chytí nějaká druhořadá zpravodajská stanice, budou tušit podvod..
Možná bude ten velký bílý dům vypálen do základů a uvnitř zůstanou všichni uvězněni. Ovšem, na to vy samozřejmě potřebovali těla. Osm lidí zhruba té správné velikosti. A spálit je na uhel, aby se nedali identifikovat - ani s pomocí zubařských záznamů.
S každým z těch scénářů bude potíž - tedy pro mě. Bude těžké je najít, jestli se po nich slehne zem. Samozřejmě, mám věčnost na to, abych je našel. Když mátě věčnost, můžete prozkoumat každičké stéblo v kupce sena, pěkně jedno po druhém, abyste se přesvědčili, jestli tam není jehla.
Zrovna teď by mi nevadilo rozebírat kupku sena. Alespoň bych měl co dělat. Nesnášel jsem pomyšlení na to, že možná právě přicházím o svou příležitost. Dávám pijavicím čas na útěk, jestli to měly v plánu.
Mohli bychom na ně jít dnes v noci. A pozabíjet všechny, které bychom našli.
Ten plán se mi líbil, protože jsem znal Edwarda dost na to, abych věděl, že kdybych zabil někoho z jeho smečky, měl bych šanci dostat i jeho. Přišel by se pomstít. A já bych mu to nandal - nedovolil bych bratrům, aby ho skolila celá smečka. Byl by to souboj jeden na jednoho. Ať vyhraje ten lepší.
Ale Sam o tom nechtěl ani slyšet. My smlouvu neporušíme. Ať to udělají jako první oni. Jenom proto, že nemáme žádný důkaz, že se Cullenovi dopustili něčeho špatného. Zatím. Nutno podotknout, že zatím, protože jsme všichni dobře věděli, že je to nevyhnutelné. Buďto se Bella vrátí jako jedna z nich, nebo se nevrátí vůbec. Ať tak či tak, lidský život bude zmařen. A to znamenalo zahájení lovu.
V druhém pokoji se Paul rozhýkal jako osel. Možná to přepnul na nějakou komedii. Možná dávali legrační reklamu. To je jedno. Drásalo mi to nervy.
Napadlo mě, jestli mu nemám jít zase zlomit nos. Ale já jsem se přece nechtěl prát s Paulem. S ním ne.
Snažil jsem se poslouchat jiné zvuky, vítr v korunách stromů. Ale nebylo to ono, lidskýma ušima. Ve větru byl milion zvuků, které jsem v tomhle těle nemohl slyšet.
Ale i tyto byly dost citlivé. Slyšel jsem až za les, na silnici, zvuky aut jedoucích tou poslední zatáčkou, odkud je konečně vidět na pláž - je tam výhled na ostrovy a skály a velký modrý oceán, který se táhne k obzoru. Policajti z La Push tam kolem rádi jezdí. Turisti si nikdy nevšimnou značky omezující povolenou rychlost na druhé straně silnice.
Slyšel jsem hlasy před obchodem se suvenýry na pláži. Slyšel jsem kravský zvonec, který se rozezněl, když se otvíraly a zavíraly dveře. Slyšel jsem Embryho mámu u pokladny, jak tiskne účtenku.
Slyšel jsem, jak na pláži rachtají kamínky, které unáší příboj. Slyšel jsem povykovat děti, jak uskakovaly z cesty, když se na ně rychle hnala ledová vlna. Slyšel jsem mámy, jak jim nadávají za mokré oblečení. A slyšel jsem známý hlas..
Poslouchal jsem ta napjatě, že jsem při náhlém výbuchu Paulova oslího smíchu div nevyletěl z postele.
"Vypadni z mýho domu," zavrčel jsem. Věděla jsem, že na mě nedá, a radši jsem sám poslechl vlastní radu. Otevřel jsem okno a vylezl zadem, abych se s Paulem nemusel potkat. Bylo by to příliš lákavé. Věděl jsem, že bych ho zase praštil, a Rachel už bude i tak dost naštvaná. Uvidí, že má krev na tričku, a hned to začne shazovat na mě, aniž by čekala na důkaz. Sice bude mít pravdu, ale stejně.
Kráčel jsem dolů k pobřeží, pěsti v kapsách. Nikdo se po mně dvakrát nepodíval, když jsem přecházel špinavé parkoviště u First Beach. To bylo na létu fajn - nikdo se nestaral, že máte na sobě jenom kraťasy.
Šel jsem po sluchu za známým hlasem a brzy jsem Quila objevil. Byl na jižním cípu srpkovitého pobřeží, stranou od většiny turistů. Vydával nepřetržitý sled varování.
"Jdi od tý vody, Claire. No tak. Ne, nedělej to. Ale no tak! To se ti povedlo, holčičko. Vážně chceš, aby mě Emily seřvala? Už tě nikdy nevezmu na pláž, jestli to ne- Jo tak ty takhle? Nech - ale fuj. Ty si myslíš, že je to legrace, viď? Ha! A kdo se směje teď, hm?"
Na ruce držel rozchechtané batole, když jsem k nim přicházel. Holčička svírala v jedné ruce kbelíček a džíny měla promočené. On měl v předu úplně mokré tričko.
"Pět dolarů na mrňouse," řekl jsem.
"Ahoj, Jaku."
Claire vypískla a hodila kbelíček Quilovi k nohám. "Dolů, dolů!"
Opatrně ji postavil a ona utíkala ke mně. Ovinula mi paže kolem nohy.
"Strejdo Dzejku!"
"Jak se máš, Claire?"
Zachichotala se. "Quil je móc moklej!"
"To vidím. Kde máš mamku?"
"Šla pá, pá, pá," zpívala Claire. "Hlaju si s Quilem požád a požád. Domu už nepudem." Pustila se mě a utíkala ke Quilovi. Zvedl ji a posadil si ji na ramena.
"Zdá se, že si tu někdo parádně užívá ve dvou."
"Vlastně ve třech," opravil mě Quil. "O hodně jsi přišel. Hráli jsme si na princezny. Musel jsem mít korunu, a pak Emily napadlo, že na mně vyzkouší malovánka, co má malá na hraní."
"Týjo, tak to mě fakt mrzí, že jsem u toho nebyl."
Quil pokrčil rameny. "Claire to moc bavilo. A o to šlo."
Zvedl jsem oči v sloup. Bylo těžké pohybovat se ve společnosti otištěných lidí. Bez ohledu na to, v jaké byli situaci - jestli už strkali hlavu do chomoutu jako Sam, nebo se z nich stala chůva jako z Quila -, z toho poklidu a jistoty, která z nich vždycky vyzařovala, se jednomu dělalo na zvracení.
Claire na jeho ramenou vypískla a ukázala na zem. "To je klásnej kamínek, Quile! Dej mi ho!"
"Kterej, prcku? Ten červenej?"
Quil padl na kolena - Claire vykřikla a tahala ho za vlasy jako za koňské otěže.
"Tenhle modrej?"
"ne, ne, ne..," pozpěvovala si holčička, nadšená novou hrou.
Zvláštní na tom bylo, že Quil z toho měl stejnou radost jako ona. Netvářil se tak jako tolik turistických tatínků a maminek - jako by se ptali "Kdy už to děcko konečně zalehne?" Žádného rodiče jste nikdy neviděli tak zaujatě hrát jakoukoli pitomou dětskou hru, kterou jejich spratek vymyslel. Já jsem zažil Quila hrát "bububu-kuk!"celou hodinu, aniž by ho to omrzelo.
A ani jsem si z něj kvůli tomu nemohl utahovat - na to jsem mu příliš záviděl.
Ačkoli jsem si vážně myslel, že je to děs, že máš před sebou dobrých čtrnáct let pitvoření, dokud Claire nedoroste do jeho věku - aspoň vlkodlaci nestárnou. Ale jemu ta představa dlouhého čekání asi nevadila.
"Quile, myslíš někdy na randění?" zeptal jsem se.
"Co?"
"Ne, ne, zlutej! "křičela Claire.
"No víš. S opravdickou holkou. Myslím, jenom dočasně, chápeš? Když zrovna nehraješ chůvu."
Quil na mě zíral s pusou dokořán.
"Klásnej kamínek! Klásnej kamínek!" volala Claire, když jí nenabízel žádnou jinou možnost. Bušila ho přitom pěstičkou do hlavy.
"Promiň Klárinko. Co tenhle pěknej fialovej?"
"Ne," chichotala se. "Nechci filajovej."
"Tak mi napověz. Prosím tě, beruško."
Claire si to promýšlela. "Zelenej," rozhodla nakonec.
Quil zíral na kamínky a pečlivě si je prohlížel. Vybral čtyři kamínky v různých odstínech zelené a podal jí je.
"Našel jsem ho?"
"Jo!"
"Kterej?"
"Všechny!"
Nastavila dlaničky a on jí do nich kamínky nasypal. Smála se a okamžitě ho jimi tloukla do hlavy. Teatrálně sebou škubal a pak vstal a vydal se zpátky k parkovišti. Asi se bál, aby v těch mokrých šatech nenastydla. Byl horší než nějaká paranoidní, přehnaně starostlivá máma.
"Promiň, nechtěl jsem bejt vlezlej, s těma holkama jsem to tak nemyslel," řekl jsem.
"Ne, to je v pohodě," řekl Quil. "Jenom mě to tak nějak překvapilo. Na něco takového jsem nepomyslel."
"Vsadím se, že by to pochopila. Víš, až bude dospělá. Nezlobila by se, že sis užíval, zatímco ona nosila plíny."
"Ne, já vím. Určitě by to pochopila."
Nic jiného neřekl.
"Ale ty to stejně neuděláš, že ne?" uhodl jsem.
"Nedokázal bych to," řekl tiše. "Neumím si to představit. Já prostě.. nikoho jinýho takhle nevidím. Už si holek vůbec nevšímám, víš. Nevidím jejich tváře."
"No když si k tomu přimyslím tu korunku a malovátka, jestli by si Claire neměla dělat starosti s jinou konkurencí."
Quil se usmál a poslal mi vzduchem pár mlaskavých pusinek. "Nemáš v pátek volno, Jacobe?"
"Nech si zajít chuť," odbyl jsem ho a pak jsem se zašklebil. "Jo, ale volno asi mám."
Na chviličku zaváhal a pak se zeptal: "A ty někdy myslíš na randění?"
Vzdychl jsem. Asi jsem mu neměl tak nahrávat.
"Víš, Jaku, možná bys měl konečně začít trochu žít."
Nemyslel to jako vtip. V hlasu měl soucit. Tím to bylo horší.
"Já je taky nevidím, Quile. Nevidím jejich tváře."
Quil taky vzdychl.
V dálce, příliš tiché, aby ho slyšel přes vlny někdo jiný než my dva, se od lesa ozvalo vytí.
"Kruci, to je Sam," řekl Quil. Ruce mu vylétly nad hlavu a dotkly se Claire, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že tam stále sedí. "Nevím, kam šla její máma!"
"Zjistím, o co jde. Jestli tě budeme potřebovat, dám ti vědět." Mluvil jsem rychle. Slova splývala dohromady. "Hele, co kdybys ji vzal ke Clearwaterovejm? Sue a Billy ji můžou pohlídat. Třeba vědí, co se děje."
"Dobře - tak už padej, Jaku!"
Dal jsem se do běhu, ne po prašné cestičce skrz plevel a křoví, ale nejkratší cestou k lesu. Přeskočil jsem řadu naplaveného dříví a pak jsem se hnal trnitým podrostem. Cítil jsem, jak se mi trny zarývají do kůže, ale nevšímal jsem si toho. Ranky se zahojí dřív, než doběhnu do lesa.
Zkrátil jsem si cestu kolem obchodu a vyrazila jsem přes silnici. Někdo na mě zatroubil. Jakmile jsem byl v bezpečí stromů, rozběhl jsem se rychleji, dělal jsem delší kroky. Lidé by zírali, kdybych byl na volném prostranství. Normální lidé takhle rychle utíkat nedokážou. Někdy jsem si říkal, že by mohla být sranda přihlásit se na závody - jako na olympiádu nebo tak něco. Bylo by skvělé sledovat, jak by se tvářili ti špičkoví atleti, až bych se kolem nich prohnal. Jenom jsem si byl celkem jistý, že antidopingové testy by mi v krvy odhalily nějaké parádní svinstvo.
Jakmile jsem byl v pořádném lese, který nelemovaly žádné silnice nebo stromy, smykem jsem zabrzdil a shodil šortky. Rychlými nacvičenými pohyby jsem je sroloval a přivázal si je ke kožené šňůrce kolem kotníku. Ještě jsem utahoval kličku, a už jsem se začal proměňovat. Po páteři mi přejel oheň, který vysílal křeče do mých paží a nohou. Trvalo to jen vteřinu. Zaplavilo mě horko a cítil jsem lehké chvění, které mě proměňovalo v jinou bytost. Dopadl jsem těžkými tlapami na udusanou zem a protáhl záda jedním dlouhým pohybem.
Proměna byla hračka, když jsem byl takhle soustředěný. Už jsem neměl potíže s náladou. Jenom občas mi překážela.
Na půl vteřiny jsem si vybavil tu hroznou chvíli na té příšerné svatbě. Byl jsem tak šílený vzteky, že jsem nedokázal přimět své tělo, aby fungovalo, jak má. Byl jsem jako v pasti, třásl jsem se a všechno mě pálilo, ale nedokázal jsem se proměnit a zabít tu zrůdu, která stála jen pár metrů ode mě. Šílená situace. Umíral jsem touhou ho zabít. Bál jsem se, aby jí neublížil. Moji přátelé se mi stavěli do cesty. A tak, když jsem byl konečně schopen vzít na sebe podobu, kterou jsem chtěl, přišel rozkaz od mého vůdce. Edikt od alfy. Kdyby tam té noci byli jenom Embry a Quil bez Sama.. byl bych tehdy schopen zabít vraha?
Nenáviděl jsem, když si Sam takhle vynucoval poslušnost. Nenáviděl jsem pocit, že nemám na vybranou. Že zkrátka musím poslechnout.
A pak jsem si uvědomil, že mám obecenstvo. Že se svými myšlenkami nejsem sám.
Pořád tak zahleděnej do sebe, pomyslela si Leah.
Jasně, od tebe to sedí, Leo, opáčil jsem.
Ticho, kluci, okřikl nás Sam.
Zmlkli jsme a já jsem cítil, jak sebou Leah škubla při slovu kluci. Uražená jako obvykle.
Sam předstíral, že si toho nevšiml. Kde jsou Quil a Jared?
Quil je s Claire. Bere ji ke Clearwaterovým?
Dobře. Sue se o ni postará.
Jared byl na cestě ke Kim, pomyslel si Embry. Je dost možný, že tě neslyšel.
Smečkou se ozvalo tiché zavrčení. Zasténal jsem s nimi. Až se Jared konečně ukáže, určitě bude mít ještě plnou hlavu Kim. A nikdo nechtěl sledovat reprízu toho, co teď právě dělají.
Sam si sedl na zadní a vypustil do vzduchu další zavytí. Byl to signál a rozkaz současně.
Smečka se shromáždila pár mil na východ od místa, kde jsem byl. Klusal jsem hustým lesem k nim. Leah, Embry a Paul byli taky na cestě k nim. Leah byla blízko - brzy uslyším její kroky nedaleko v lese. Pokračovali jsme souběžně, nechtěli jsem běžet spolu.
No, nebudeme na něj čekat celý den. Bude nás muset dohonit později.
Co se děje, šéfe? chtěl vědět Paul.
Musím si promluvit. Něco se stalo.
Cítil jsem, jak Samovy myšlenky zalétly ke mně - a nejenom Samovy, ale taky Sethovy, Collinovy a Bradyho. Collin a Brady - dva noví kluci - byli dneska na hlídce se Samem, takže vědí to samé co on. Nevěděl jsem, proč už je Seth tady venku a jak to, že on to ví. Nebyla řada na mě.
Sethe, pověz jim, co jsi slyšel.
Přidal jsem, chtěl jsem být u nich. Slyšel jsem, že i Leah nabírá tempo. Nesnášela, když jí někdo předběhl. Strašně si zakládala na tom, že je nejrychlejší.
Mě nechytíš, nádivo, zasyčela a pak to vážně nakopla. Zaryl jsem drápy do jílovité půdy a vrhl se vpřed.
Sam asi neměl náladu na naše obvyklé blbnutí. Jaku, Leo, dejte si pohov.
Ani jeden z nás nezpomalil.
Sam zavrčel, ale nechal to být. Sethe?
Charlie všechny obvolával, dokud nezastihl Billyho u nás doma.
Jo, mluvil jsem s ním, dodal Paul.
Pocítil jsem, jak mnou projel záchvěv, když si Seth pomyslel Charlieho jméno. To bylo ono. Čekání je u konce. Běžel jsem rychleji, nutil jsem se dýchat, ačkoli moje plíce jako by byly najednou nějaké ztuhlé.
Který scénář to bude?
Úplně se ucviknul. Edward s Bellou minulej tejden přijeli domů, a..
Moje hruď se uvolnila.
Žije. Nebo aspoň není úplně mrtvá.
Neuvědomoval jsem si, jak velký to pro mě bude rozdíl. Celou tu dobu jsem na ni myslel jako na mrtvou, a až teď mi to došlo. Pochopil jsem, že jsem nikdy nevěřil, že ji přiveze domů živou. Ale stejně je to jedno, protože jsem věděl, co přijde dál.
Jo, brácho, a teď ta špatná zpráva. Charlie s ní mluvil, říkal, že zněla hrozně. Řekla mu, že je nemocná. Carlisle si vzal telefon a řekl Charliemu, že Bella chytla v Jižní Americe nějakou vzácnou nemoc. Povídal, že je v karanténě. Charlie šílí, protože ji nesmí ani navštívit. Povídal, že je mu jedno, jestli se nakazí, ale Carlisle nepovolil. Žádné návštěvy. Vysvětloval Charliemu, že je to dost vážný, ale že dělá, co může. Charlie to v sobě dusil několik dní, ale teď zavolal Billymu. Povídal, že dneska zněla hůř.
Dušení mlčení, když Seth domluvil, bylo hluboké. Všichni jsme pochopili.
Takže ona na tu nemoc umře, to bude verze pro Charlieho. Nechají ho podívat se na tělo? Bledé, dokonale nehybné, nedýchající bílé tělo? Nesmějí mu dovolit dotknout se studené kůže - mohl by si všimnout, jak je tvrdá. Budou muset počkat, dokud nebude schopná klidně ležet, aby nezabila Charlieho a další pozůstalé. Jak dlouho to bude trvat?
Pohřbí ji? Vyhrabe se sama ven, nebo pro ni upíři přijdou?
Ostatní vlci naslouchali mému spekulování. Přemýšlel jsem daleko víc než kdokoli z nich.
Vběhli jsem s Leou na mýtinu skoro současně. Ale ona samozřejmě o chlup vyhrála. Padla na zadní vedle svého bratra, zatímco já jsem se vrávoravě postavil Samovi po pravici. Paul se otočil dokolečka a udělal mi místo.
Zase jsem ti to nandala, pomyslela si Leah, ale já jsem ji skoro neslyšel.
Přemítal jsem, proč jediný stojím. Kožich mi na ramenou vstával a ježil se netrpělivostí.
No tak na co čekáme? ptal jsem se.
Nikdo nic neřekl, ale slyšel jsem jejich váhavé pocity.
Ale no tak, pojďme! Smlouva je porušená!
Nemáme žádnej důkaz - možná je opravdu nemocná..
NECHTE TOHO, PROSÍM VÁS!
Dobře, tak jsou nepřímý důkazy dost silný. Přesto.. Jacobe. Samova myšlenka přicházela pomalu, váhavě. Víš jistě, že to takhle chceš? Je to skutečně správná věc? Všichni víme, co chtěla ona.
Smlouva se nezmiňuje o tom, co chtějí oběti, Same!
Je ona opravdu oběť? Označil bys ji tak?
Ano!
Jaku, pomyslel si Seth, nejsou to naši nepřátelé.
Zmlkni, kámo! To, že sis tu pijavici zbožštil a udělal si z ní hrdinu, neznamená, že se tím mění zákon. Jsou to naši nepřátelé. Jsou na našem území. Vyženeme je. Je mi jedno, jestli tě kdysy dávno bavilo bojovat vedle Edwarda Cullena.
A co uděláš, jestli bude Bella bojovat s nima, Jacobe? Hm? zeptal se Seth.
Už to není Bella.
Budeš to ty, kdo ji zabije?

KNIHA DRUHÁ JACOB - PŘEDMLUVA

24. srpna 2015 v 17:23 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
Nicméně abych pravdu řek', rozum a láska táhnou dnes zřídkakdy za jeden provaz.
William Shakespeare
Sen noci svatojánské
jednání třetí, scéna první
(překlad Alois Bejblik, pozn. překl.)
PŘEDMLUVA
Život vás štve, a pak umřete.
Jo, takové štěstí bych chtěl mít.

23. srpen

23. srpna 2015 v 17:21 | Tajemná cestovatelka |  Významné dny
Mezinárodní den památky obětí obchodu s otroky (OSN, UNESCO).
Evropský den památky obětí stalinismu a nacismu (2009, EP).

Další články


Kam dál