Samojed je starý ruský tažný, někdy pastevecký a lovecký pes. Bývá hravý a přátelský, často chovaný v párech či smečkách. Je tolerantní a snadno se podřizuje, což ale neznamená, že by nějak zvlášť poslouchal povely. Vzhledem k původnímu využití a prostředí, kde pracoval, mu často bývá v létě horko. Při línání nešetří chlupy a ani pravidelné vyčesávání nezabrání, aby nepadaly na podlahu či nábytek (pokud psa chováte venku, není to až tak důležité).
Není nijak dobrým hlídačem, zastane funkci domovního zvonku, ale dům před lupiči bránit nebude. Při napadení však mívá ochranářské sklony a své lidi brání poměrně agresivně. Plemeno vyžaduje nadmíru pohybu, dobrou péči o srst a odborný veterinární dohled, protože ve zvýšené míře trpí civilizačními chorobami. Je třeba také zmínit, že nudící se samojed má sklony k potulkám a nic kromě pevného plotu ho na zahradě neudrží. Stejně jako jijní saňoví psi se neváže k místu, na němž žije, a tak často utíká a tráví někdy i celé týdny na výpravě na vlastní pěst.
Dalším faktem poněkud omezujícím jeho rozšíření hlavně ve městech je fakt, že rád štěká a nemívá vždy pochopení pro ostatní domácí mazlíčky, třebaže s ostatními psy vychází dobře. Pro svou milou povahu a trpělivost k lidem je vhodným domácím mazlíčkem do sportovní rodiny, která se nebojí zimy a česání srsti, k dětem je rozhodně vhodnější než známý hasky nebo grónští psi, lajky a ostatní severští psi.
Se svou výškou kolem 55 cm a hmotností s bídou dosahující 30 kg spadá do kategorie středních psů, vypadá však větší díky mohutnému nad hřbet stočenému ocasu a čtvercové stavbě těla.
Celkově se jedná o psy vyrovnané a půvabné, s jistým smyslem pro řád, který pomáhá při výchově. Přesto však není výchova a zejména výcvik jednoduchý a vyžaduje od majitele zkušenosti, čas a trpělivost. Rozhodně se nehodí do rukou začátečníka.