Druhá šance
Jakub byl docela obyčejný devatenáctiletý kluk. Jak to u mladých lidí bývá, bydlel u rodičů a stejně jako další desítky obyvatelů toho malého městečka chodil na střední školu na kopci za kostelem. Žil normální život normálního mladíka. Jednoho dne však měl být jeho životní styl typického středoškoláka narušen.
Začalo to hned ráno. Mobil, který ho budil spolehlivě celé roky, nezazvonil, takže Kuba zaspal. Vzbudil se okolo osmé hodiny. Vystrčil rozčepýřenou hlavu zpod pokrývky a divil se, proč je kolem tolik světla. Pohled na ručičky budíku mu tuto nesrovnalost objasnil a Kuba rychle upaloval do koupelny. Když si pospíší, stihne autobus o půl deváté.
Rychle naházel učebnice do brašny, popadl rohlík do ruky a už se za ním zavíraly domovní dveře. Cestou ze schodů uklouzl a narazil si koleno. Zanadával a postavil se na nohy. Utíkal, aby stihl autobus, a přitom si všiml, že se mu při pádu na kalhoty nalepila žvýkačka.
"Co se dá dělat," pomyslel si, "teď ji sundávat nebudu, musím počkat, až budu ve škole."
Na poslední chvíli nastoupil do autobusu a posadil se na místo hned za řidiče. Paní u okna na něj divně koukala. Prohlížela si ho celou cestu a mračila se na něj.
Jakub nevěděl, co si o ní má myslet, zamyslel se, jestli nenechal doma něco důležitého, třeba oblečení, co by mohlo paní tak pohoršit, ale na nic nepřišel. Zamířil tedy rovnou do školy. První dvě hodiny nestihne, to mu bylo jasné, ale z matematiky by se ulívat neměl a tu měli hned třetí hodinu. Navíc doufal, že zvládne o přestávce před matematikou vyčistit na záchodě žvýkačku, která se mezitím změnila na lepkavou tekutou hmotu.
Sotva otevřel dveře, hned se na něj osopil školník:
"To jsou přezůvky?! Přál bych vám jeden den vytírat všechny chodby ve škole, to by vás naučilo!"
Kuba se ani nesnažil vysvětlovat, že teprve teď přišel, zamumlal tichou omluvu a utíkal k šatnám.
O pět minut později už stál před zrcadlem na záchodech a zíral na sebe. V duchu si blahořečil, že se rozhodl začátek matematiky vynechat a raději se zbavit žvýkačky. Taky už chápal, co se paní z autobusu nelíbilo na jeho vzezření.
Teď se koukal na svůj odraz v zrcadle a nemohl uvěřit svým očím. Na jeho triku, které si dovezl z dovolené v Itálii, se skvěla velká tmavě hnědá skvrna od kakaa. V ranním shonu se asi omylem polil a nevšiml si toho. Hezké, ale co teď?
Měl v zásadě dvě možnosti. Buď si přes triko obléct svetr, nebo hodit za hlavu zbytek matematiky a v některém z nedalekých obchodů si obléct nové oblečení. Protože takhle velkou skvrnu zaručeně nevypere.
Rozhodl se rychle, svlékl si špinavé triko, nacpal je do ruksaku, oblékl si svetr a vyběhl ven. Trvalo čtyřicet minut a oběhal snad všechny butiky ve městě, než sehnal to pravé "cool" a "in" triko. Přesto se cítil spokojený, když zamířil na čtvrtou hodinu, dějepis. Ještě víc ho potěšilo, že byla přestávka. Snad tu dnešní smůlu přece jen překonal!
Z omylu ho vyvedli spolužáci hned v tu minutu.
"To je škoda, že jsi tu nebyl v matice," říkal mu David.
"Jo, učitelka se ptala, kdo chce jet na školu v přírodě," pokračoval Michal.
"Měli už jen pár volných míst," sdělil Zdeněk.
"Takže jsme se všichni přihlásili, ale na tebe už místo nezbylo," dodal smutně David.
"Je to za čtrnáct dnů, představ si! Nebudeme muset jít na tu soutěž, na kterou jsou všichni ostatní povinně přihlášeni," rozplýval se Michal.
Jakub byl v šoku. Za dva týdny se konalo utkání mezi školami, na které se nikdo netěšil. A on se tomu mohl vyhnout! A ještě strávit pár skvělých dní ve stanu s kamarády!
Povzdechl si a odevzdaně se posadil na svoje místo. Nepřekvapilo ho, že byl zkoušený a po dvaceti propocených minutách ho poslala profesorka se čtyřkou z milosti. Ani a oběd nečekal nic jiného než halušky, které z duše nenáviděl. Už ztratil všechny iluze, že tento den dopadne nějak jinak než katastrofou. Těšil se na večer. Měl domluvenou schůzku s Marcelou, jeho dívkou, která mu vždy dokázala zvednout náladu.
Ze školy se vracel s pocitem naprostého vysílení. Měl dojem, že horší den nikdy nezažil. Napůl očekával, že ho po cestě domů přejede autobus. Ale nestalo se tak.
Doma si sedl za stůl a začal vytahovat učení na zítřek, když mu oči padly na papírek.
"Skoč do obchodu, kup deset rohlíků a salám. Máma."
Proč si toho nevšiml ráno? Teď bude muset jet do obchodu na kole! Autobusy samozřejmě žádné nejely.
Obchod nebyl příliš daleko, ale cesta trvala pěšky přes čtvrt hodiny, kolo bylo rychlejší. Určitou útěchou pro něj bylo, že duše kola nebyly poškozené. Řešit takový problém by byl nad jeho síly.
Zdárně dorazil do obchodu, koupil, co potřeboval, a vracel se zpátky, když najel na kámen. Kolo sebou smýklo a Jakub spadl na zem. Rohlíky se rozkutálely všude kolem a salám nakrájený na plátky spadl do kaluže.
"To není fér," rozčiloval se, ale přece jen došel koupit další salám a rohlíky. Domů se tentokrát dostal bez nehody.
Zasedl za stůl a učil se na zítřek. Kolem šesté hodiny večer sbalil učení a jel navštívit Marcelu. Těšil se na ni celý den a teď nemohl uvěřit, že se skutečně dočkal.
Čekalo ho ale překvapení horší než celý předcházející den. Že je něco špatně, poznal hned, jak ji uviděl. Byla nenalíčená, v teplácích a triku a hlavně, byla ubrečená. Docela klidným hlasem mu sdělila, že se stěhuje se svými rodiči někam na venkov a že se musejí rozejít.
A bylo to.
Kuba ani nevěděl, jak se dostal domů, zato si velmi dobře pamatoval, co se doma dělo. Vydupal naštvaně schody do svého pokoje a padl na postel.
"Proč, Bože, proč? Celej tenhle den je úplně mizernej! Chci, aby se to nikdy nestalo. Chci ho prožít znovu a líp! Chci jen ještě jednu šanci!"
A vtom se stalo něco, s čím nepočítal. Pokoj osvítilo světlo vycházející ze stropu a ozval se tajemný hlas:
"Dobře, Jakube. Máš druhou šanci. Ale pamatuj, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř."
Pak se Kubovi zatočila hlava. Kolem něj se míhala světla a celým tělem mu probíhal divný pocit. Slyšel hučení a měl divnou chuť na jazyku. Pak se všechny rysy vyostřily, zvuky vyjasnily a podivné pocity zmizely. Stál a koukal se sám na sebe, jak si kontroluje mobil, jestli je nabitý a jestli má správně nastavenou funkci budíku.
"To nestačí," pomyslel si, "stejně nezazvoní."
Jen co mu tahle myšlenka prošla hlavou, druhý Kuba došel pro starý budík z předsíně a natáhl si ho na sedm hodin.
"No, lepší než nic," ocenil jeho snahu a spokojeně přikývl.
Pak se opět všechno roztočilo, světla, zvuky i pocity, vše bylo zase zpátky a Jakub se probudil v posteli. Bylo sedm a do uší mu vnikal nepříjemný kovový zvuk. Zvedl hlavu a hleděl na starý budík. Rozmáchlým gestem ho umlčel a vstal.
Bez problémů se nasnídal, dal si zvláštní pozor na kakao, aby se nepolil. Do tašky naskládal učebnice a sešity a zamířil na autobusovou zastávku. Opatrně obcházel každou žvýkačku na chodníku a snažil se nespadnout. S předstihem došel na zastávku a v autobuse si ho nikdo neprohlížel.
Byl to blažený pocit, vědět, co se mohlo špatného stát, ale nestalo. Vše vypadalo skvěle.
Ve škole se mu dařilo jako nikdy. Během první hodiny se vsadil s Davidem, Michalem a Zdeňkem, že profesorka matematiky jim bude navrhovat školu v přírodě, což mu nikdo nevěřil. Nakonec se nejen přihlásil, ale každý z nich mu teď dlužil dvě stovky. V dějepise se nechal dobrovolně vyzkoušet a dostal jedničku, přestože se včera na učení ani nepodíval.
Zkrátka, na co sáhl, to se mu podařilo. Na oběd byl jeho oblíbený segedínský guláš a po škole ho domů zavezli kamarádi, kteří měli náhodou cestu stejným směrem.
Doma v kuchyni na stole našel lístek:
"V lednici jsou řízky a v troubě koláče, tak se najez, ať nemáš hlad. Máma."
"To si dám líbit," broukal si spokojeně Jakub a zbytek odpoledne prolenošil.
Kolem šesté hodiny jel navštívit Marcelu. Celou cestu přemýšlel, co si pro něj připravila.
Na první pohled viděl ten rozdíl. Usmívala se a byla krásnější než kdy dřív. Padla mu do náruče a šťastně zašveholila: "Miláčku, jsem těhotná!"
Vtom se objevily znovu tlumené zvuky, hučení a šum. Kolem něj poletovala světýlka a divný pocit mu projel od hlavy k patě. Probral se na posteli a hleděl na světlo na stropě.
A došlo mu, že civí do zářivky. Pomalu mu docházelo, že ten perfektní den, který skončil katastrofou, byl jen sen. S úlevou si vydechl. Těhotná?! Vždyť mu je jen devatenáct!
Nahlas polkl a slíbil si, že už nikdy nechce žádné druhé šance. To raději bude jíst halušky každý den.