"Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, na hospodu čas," recitoval si trochu upravenou verzi známé básničky Jirka. Štrádoval si to zšeřelou ulicí. Poslední sluneční paprsky se odrážely od zdí a střech, ale světla už rychle ubývalo.
Jirka nervózně mrkl na hodinky. Bylo sedm. To je hodně, pomyslel si, ostatní už v hospodě dávno budou. Snad mi nikdo neobsadil místo. Jirka totiž rád sedával u okna, blízko Jarka. Byli přátelé od dětství. Jarek byl veselá kopa, trochu přidrzlý, ale s citem pro správnou míru. Navíc dobrý rybář. Minulý pátek ulovil pět kaprů, tak o víkendu slavila celá hospoda Vánoce. Kdy jindy se má jíst kapr? Nikomu nevadilo, že byl konec dubna. A protože týden po Vánocích bývá Silvestr, bylo zřejmé, že dnes bude opět veselo.
Rychle došel k hospodě a jako správný štamgast hlásil objednávku ještě ve dveřích:
"Jednu plzeň."
"Jasně, Jirko," kývl na něj obtloustlý hospodský zpoza pultu."Už se to nese."
Jirka s potěšením zjistil, že místo u okna je volné. Rázně přešel místnost, posadil se a snažil se zorientovat v probíhajícím rozhovoru. Rychle mu došlo, že starý Vávra jen nadává na svou ženu. To nebylo nic, co by musel slyšet. Raději obrátil pozornost k právě přinesenému pivu a s chutí se napil.
Čas pokročil, a jak přibývalo čárek na účtu a špinavých sklenic, stoupala i nálada. Rozhovor se od Vávrovy ženy stočil na fotbal a pak na politiku. Zrovna když Mirek vášnivě vysvětloval, že on by jako politik určitě zazářil, padl Jirkův pohled na starou fotku vyvěšenou na nástěnce. Postavil se na nejisté nohy a natáhl se pro ni. Zadíval se na tři mladíky ve vojenském mundúru, stáli vedle sebe, drželi se kolem ramen a culili se od ucha k uchu.
"Co to tam máš, Jirko?" zavolal na něj Jarek.
"Ále, jenom fotku. Vzpomínáš si?" ukázal snímek.
Jarek zkoumavě držel chatrný papír před nosem; bez brýlí špatně viděl. "Jasně, jak bych na tohle mohl zapomenout! Zlatá léta vojny!" Zasmál se a s ním i ostatní.
"Ukaž to," natáhl ruku Mirek. "No jo, jsme to my! To ale byly časy!"
"Tak povídejte, pánové. Co zajímavého jste zažili na vojně?" zvolal dychtivě hospodský a vysvětloval: " Já tenkrát měl modrou knížku kvůli páteři, tak se teď aspoň dozvím, o co jsem přišel."
Jirka se zasmál, nevěděl, kde začít.
Byl zrovna podzim. Vojín Jiří Mušek měl volný večer. Jeho úkolem obvykle bylo pomáhat při tréninku nováčků, kterým imponovala jeho zkušenost. Dnes si však nováčky vzal na starost poručík Kudlička. Pod jeho vedením se nudit nebudou.
Jako správný voják stříhal metr. Zbýval mu už jen kousek. Domů to měl, jak se říká, za pár. Po celou svoji základní vojenskou službu plnil své rozkazy téměř vzorně. Dělal, co se mu nařídilo, a nikdy nahlas neříkal, že takovou blbost po něm už dlouho nikdo nechtěl. Proto taky dostal dnes nečekaně volno.
Vojín Jiří Mušek však nebyl tak bezchybný, jak si o něm důstojníci mysleli. Měl jeden nešvar. Raději než vojnu měl pivo.
Protože v kasárnách samozřejmě žádná hospoda nebyla, musel si zajít do nedaleké vesničky. Kráčel rychlým krokem, chvílemi dokonce poklusával. Už teď věděl, jak bude celý večer trávit. Sotva otevře těžké dveře hospody a vyvalí se na něj pach cigaret, poručí si plzeň. Všichni ho přivítají, bývá tu častým hostem. Pak na stůl přistane druhé pivo. Pak třetí a čtvrté. K půlnoci si dá, jak je jeho dobrým zvykem, něco ostřejšího. Ve dvě ráno se zavírají kasárna, tak kolem jedné bude muset vstát od stolu. Zaplatí, půjde zpátky a v kasárnách nikdo nebude vědět, co celý večer dělal.
Vojín Jiří Mušek měl opravdu skvělý odhad. Vše se odehrálo, jak očekával. Jen s jedním drobným detailem.
Když se vracel z hospody, trochu se mu motala hlava. Proto si občas cestu zkrátil přes něčí zahradu. Nebál se, že by zabloudil, tudy chodil často, znal to tu.
Šel rychle, spěchal, ale to mu nebránilo, aby si nezačal pro sebe povídat:
"Co já, mě je hej! Ale ti chudáčci v kasárnách, ti se mají špatně. Já si tu chlastám a jim nedonesu ani ochutnat!"
Nadával si skoro celou cestu, vyčítal si, jaký je sobec. Pak ho napadl spásný nápad:
"Já jim něco přinesu, jsou to přece kamarádi!"
Ovšem vracet se do hospody se mu nechtělo. Bylo to už docela daleko. Začal se rozhlížet kolem sebe, co by se dalo odnést. Jeho oči padly na žebřík od kurníku. Tvář se mu rozzářila.
"To je přece výborný dárek pro moje kamarády," řekl si spokojeně.
Sebral žebřík a znovu vyrazil směrem ke kasárnám. Na svůj pokoj se dostal těsně před druhou hodinou.
Ráno kolem šesté zazvonil starý plechový budík. Ospalí vojáci mžourali do tmy a ztěžka se zvedali z postelí. Vojína Muška však vzbudilo až rozsvícení lustru. Ještě že v té době neexistovaly zářivky, z jejich typického blikání by měl asi větší šok.
Jak se snažil rozkoukat, divil se, proč na něj všichni tak divně koukají.
"Co je, chlapi?" ptal se upřímně.
Ti jen bradou ukázali pod jeho postel. Zpod ní koukal odřený žebřík, na kterém bylo podle přilepených peříček poznat, k čemu dříve sloužil.
"Jirko, proboha," prosil jeden z vojáků, "už nám z hospody nic nenos."
Netrvalo ani týden a vojín Jiří Mušek šel na pivo znovu. Opět se opil, jak se na vojáka sluší a patří, opět odcházel po půlnoci přes zahrady a pole. A opět litoval chudáky vojáky, kteří ani na pivo nemohli.
"Co já jim přinesu," mručel si pod vousy. Už si nevzpomínal na dobře míněné rady kamarádů, kteří žebřík rychle rozřezali a spálili, aby zničili veškeré důkazy po řádění a krádeži vojína Jiřího Muška.
"Tak, třeba bych mohl vzít tuhle konev," napadlo ho. Zkusil ji zvednout, ale byla plná vody. Tu tíhu nemohl ve svém stavu unést a vylít vodu mu na mysl nepřišlo. Zklamaně se rozhlížel po zahradě.
"Žebřík už jeden dostali," zamítl svůj druhý nápad.
"Ách jo," povzdechl si, "já tu snad nic pěkného, z čeho by měli kluci na cimře radost, nenajdu."
Přelezl plot k sousedům, třeba budou mít zajímavější věci.
A měli.
Netrvalo ani pět minut a vojín Jiří Mušek vláčel po polní cestě obrovskou tykev.
Ráno bylo opět pozdvižení. Kamarádi nevěděli, co s dýní dělat. Nakonec ji dali do kuchyně s tím, že ji posílá Jirkova matka. Upřímně doufali, že se za tu lež nedostanou do pekla.
Vojín Jiří Mušek musel všem chlapcům v pokoji odpřísáhnout na kolenou, že si podobné dary příště odpustí.
Ovšem brzy se vydal navštívit svoji oblíbenou hospodu zase. Pravda byla, že bez piva dlouho nevydržel, a když přece jen chvíli abstinoval, nevydrželi zase kamarádi s ním.
Opakovalo se to, co už stokrát předtím. Alkohol tekl proudem, všichni se skvěle bavili a vojína Jiřího Muška vyhnala až zavírací doba. Tentokrát to asi trochu přehnal.
Kráčel silnicí a jako obvykle si začal nadávat:
"Já jsem ale hlupák! Sám si chlastám, ale na přátele zapomenu. To se přece nedělá. Takhle mě matka nevychovala! Ta by mi dala. Tohle je ode mě tak sobecké!"
Pak začal přemýšlet, čím by to kamarádům z pokoje vynahradil. Letmo si vybavil, jak každému z nich sliboval, že už nic takového neudělá. Chvíli se nad tím pozastavil, ale přesvědčil sám sebe, že by mu určitě vyčítali, kdyby přišel s prázdnou. Rozhlédl se, z čeho by měli přátelé největší radost.
Po chvíli už nesl úlovek do kasáren.
Ráno vojáky nevzbudil budík, ale nějaký pohyb. Něco mezi nimi poskakovalo, podivně chroupalo a dupalo. Občas si to dokonce vyskočilo na peřinu. Vojáci byli zmatení a někteří se dokonce báli vylézt z postele.
Nakonec se našel odvážný voják, který dělal své práci čest, a rozsvítil. Ostatní překvapeně zírali na ono poskakující stvoření.
U jedné z postelí stál králík a hlodal nohu nočního stolku.
"No ne, jak to s ním dopadlo?" ptal se hospodský.
"Nijak," odpověděl Jirka, "vzal si ho jeden major, když odcházel do civilu. Prý na chov, ale kdoví jestli neskončil v guláši."
Hospodský pokýval hlavou. On by dal jednoznačně přednost tomu guláši.
"A co ty," ptal se po chvíli Jarka, "ty nemáš z vojny žádné zážitky?"
"To by ses divil," zasmál se Jarek a dal se do vyprávění.
Byla zima, až praštělo. Sněhu bylo tolik, že se nedaly otevřít dveře. A zrovna na tuhle ospalou dobu si důstojníci naplánovali cvičení v terénu.
Aby měla akce nějaký efekt, byli pozváni i vojáci z kasáren v sousedním okrese. Místo cvičení bylo kvůli účasti tanků a jiné těžké techniky vzdáleno několik desítek kilometrů ve vojenském prostoru. Vojáci se měli na pozice dopravit během dnešního večera a zítřejšího rána ve čtyřech skupinkách. V každé skupince byl jeden nižší důstojník, dva řidiči a kuchař, kteří se cvičení neúčastnili, a asi třicet vojáků, kteří se vezli na korbě náklaďáků.
Celá cesta probíhala vcelku bez problémů, večer se vojáci zabalili do dek a schoulili se k sobě. Potřebovali teplo, takže řeči o homosexualitě tentokrát nepadly.
Samozřejmě důstojník poručík Kudlička, kuchař a oba řidiči přespávali ve vyhřáté kabině. Dokonce si pustili rádio, aby se jim pěkně usínalo. Povídali se vtipy o hloupých generálech, vysílačkou se bavili s důstojníky z dalších skupin, zkrátka měli se dobře. Kolem desáté večer vše utichlo a vojáci se pohroužili do spánku.
Byl klid a ticho přerušilo jen sem tam zakrákání vrány, která seděla na nejbližší jedli.
Byly přesně tři hodiny ráno, když se vojín Jaromír Hála probudil zimou. Klepal se tak, že se musel nějak zahřát.
Vstal, na promrzlé nohy obul vojenské boty, zvedl ze země bundu, na které ležel, tu si oblékl a z kapes vyštrachal rukavice. Takto vybaven se vydal ven.
Studený vítr ho málem odradil, ale nakonec si řekl, že cokoli bude lepší, než se třást zimou na korbě nákladního auta. Odhodlaně seskočil do sněhu a poctivě začal šlapat kolečka okolo obou aut. Během prvního nepocítil žádnou změnu, ale brzy se mu zdálo, že ho nohy zebou trochu míň. Když měl vyšlapanou slušnou cestičku, konečně mu bylo teplo.
Cestička se začala svou šířkou podobat spíše dálnici, když si Jarek všiml, že se k němu blíží dvě tmavé postavy. Díky sněhu viděl poměrně dobře, i když měsíc nesvítil.
Zaváhal, přemýšlel, co by měl udělat. Nechtěl budit Kudličku, občas reagoval nepřiměřeně a Jarek si nepřál mít službu v kuchyni na další měsíc, kdyby se ukázalo, že se jedná o nějakou prkotinu. Musel si poradit sám.
Obešel vůz a vytáhl svůj samopal. Doufal, že muži nevědí, že má jen slepé náboje.
Postavil se tak, aby na něj měli cizinci dobrý výhled, a zamával na ně samopalem. Chtěl, aby si všimli, že je ozbrojený.
Nikdo nepromluvil.
Byl rád, že stojí v šeru stromů, kdežto vetřelci stáli na dobře osvětleném prostranství na louce. Mohl sledovat každý jejich pohyb, zatímco jemu stačil jediný krok, aby se ukryl ve neostrém stínu lesa.
Cizinci se zastavili, zřejmě zastrašeni šílencem, který běhá v noci po lesích se samopalem. Chvíli si povídali, ale na tu vzdálenost nemohl Jarek odhadnout, co si říkají.
Pak se otočili a odcházeli stejnou cestou, kterou přišli. Zůstala po nich jen vyšlapaná cestička ve sněhu.
Jarek si šel brzy lehnout a na celou událost se snažil nemyslet. Doufal, že to nebyli nějací myslivci nebo jiní civilisti, kteří by si na něj mohli stěžovat. Uvědomoval si, že jsou ve vojenském prostoru, ale nenapadlo ho, kdo jiný by to mohl být.
Cvičení uběhlo rychle. Mimo jednoho drobného incidentu se vlastně vůbec nic nestalo.
Byli rozděleni na tři skupiny, jedna útočila, druhá se bránila a třetí dělala takzvané údržbáky. Znamenalo to, že měli házet dýmovnice pod ty tanky, které důstojníci určili za zničené. Vzhledem k tomu, že se válčilo se slepými náboji, musel tu někdo s těmito pravomocemi fungovat, aby mohla být tato bitva vůbec dobojována.
Jarek patřil k údržbákům. Běhal po rozrytém sněhu s dýmovnicemi a vysílačkou v uchu a poslouchal, který tank má nechat vybuchnout.
Důstojníci seděli také v tancích, vždy dva a dva spolu, a sledovali děj dalekohledy. Kvůli rozhledu měli otevřená malá okýnka.
Každý tank byl opatřen číslem, aby nedošlo k omylu při vyhazování do vzduchu. Bohužel, právě takový omyl se stal.
Jarek uslyšel, jak na něj nadporučík Matula křičí, že tank číslo šedesát osm právě vybuchnul. Jarek věděl, že právě na něm je uvést tento příkaz ve skutečnost. Rozhlídl se a uviděl tank napůl zahrabaný ve sněhu. Číslo bylo přikryté sněhem, ale přesto bylo čitelné. Jarek hodil dýmovnici pod příslušný tank.
Chvíli bylo ticho. Pak se začal ozývat kašel a nadávky. Ze zasněženého tanku vystoupili dva důstojníci a z plných plic nadávali na toho vojáka, který hází dýmovnice pod neutrální tanky.
Když se situace trochu uklidnila, odvážil se Jarek přiblížit k tanku číslo šedesát osm. Divil se, kde se stala chyba. Napadlo ho, že si nadporučík Matula chtěl z ostatních důstojníků vystřelit.
Váhavě obešel tank, pak se zaměřil na číslo. Setřel z něj sníh a pochopil, že dýmovnici hodil pod špatný tank, tank s číslem osmdesát osm. Od srdce se svému omylu zasmál.
Na konci cvičení se vyhlašovaly výsledky. Major Jakubec četl dlouhou řeč, ve které se snažil v soudruzích vojínech vzbudit co největší odvahu, lásku k vlasti a snahu. Na závěr stihl dodat:
"A poručík Kudlička bude čten v devizní pochvale, protože jako jediný z důstojníků postavil v noci k autům stráž."
Poručík Kudlička vyvalil oči, ale rozumně mlčel a nesnažil se nic majorovi vyvracet. Zřejmě dodnes netuší, že za tuhle pochvalu vděčí vojínovi Jaromírovi Hálovi, který zimou nemohl v autě vydržet.
"Tak to mi tě je líto," kývl na něj hostinský a natočil další plzeň.
"Jo, jo, mohl jsem z toho něco mít, kdybych mu to vysvětlil. Aspoň odpušťák na pár dnů," souhlasil Jarek.
"Ale nebylo všechno jen veselé," zamyslel se Mirek. "Vzpomínám na jednu příhodu, která mohla skončit špatně."
Mirek Veselý nebyl příliš úspěšný voják. Měl víc průšvihů než pochval a kvůli jeho drobné postavě se po něm rádi vozili nadřízení. Služby v kuchyni musel plnit dvakrát častěji než jiní a i na hlídce už býval jako doma.
Také dnes seděl ve vojenské strážnici. Na náladě mu nepřidalo, že dostal na starosti jednoho nováčka, kterého musel zaučit, což považoval za obzvlášť potupné. Vysvětlovat tak samozřejmé a základní věci, jako jsou povinnosti stráže, mu připadalo pod jeho úroveň.
Aby se mladíka zbavil, poslal ho na hlídku. Na strážnici zůstal s jedním dalším vojákem, podobně oblíbeným, jako byl on sám. Měli toho hodně společného. Oba vojíni, oba se oženili těsně před nástupem na vojnu.
"Tak, Romane, co je nového?" zeptal se po chvíli, aby řeč nestála. Nesměli usnout, kdyby přišla kontrola, měli by problémy.
"No, na jednu novinku si vzpomínám," řekl Roman znuděným hlasem. "Mají přijet paragáni z Prostějova. Kvůli cvičení."
"Cvičení?" zeptal se Mirek. Chtěl vědět víc.
"Jo, mají je nedaleko odtud. Pár kilometrů od hlavní brány."
"Kdybych já byl paragánem," zasnil se Mirek.
Romana to pobavilo:
"Nechci ti brát iluze, ale tam se dostanou jen pořádní chlapi." Pak pokračoval vážně. "Já jsem je k nim dostat zkoušel. Ale mají těžké přijímací řízení, neuspěl jsem."
Jeho proslov přerušila salva ze samopalu. Překvapeně si vyměnili pohledy, ale zůstávali v klidu.
"Nováček ztratil nervy," řekl Mirek.
"Tak tam nejdu!" rozhodl Roman.
Hovor utichl. Oba s napětím naslouchali, jestli znovu uslyší střelbu. A skutečně. O pár vteřin později zazněly další štěkavé zvuky samopalu. Nebylo to daleko.
Najednou se oba vojáci napjali. Nebyli si jistí, ale zdálo se jim, že se rány netypicky schází, znějí zaráz, jakoby nevycházely z jednoho samopalu.
Teď! Už to bylo jisté. Zbraně byly dvě. Jestli se ten nováček, který jim nestál ani za to, aby si zapamatovali jeho jméno, proti někomu brání, jestli mu jde o život…
Už neřekli ani slovo. Kašlali na předpisy a řády, které jim zakazovali opustit strážní budovu. Rychle seběhli po schodech a zmizeli ve tmě lesa.
Utíkali přes kořeny a výmoly, zakopávali o kameny, kličkovali mezi stromy. Dech jim nestačil, hlasitě funěli, pára jim šla od úst. Pevně svírali své odjištěné zbraně a doufali, že je nebudou potřebovat. Před očima měli výraz toho chlapce, kterého poslali samotného na hlídku. Byl vyděšený, když odcházel, jako by věděl, že ho čeká něco hrozného.
Střelba se blížila a oba vojáci už museli zpomalit. Nechtěli nikomu vběhnout do rány ani na sebe upozornit. Plížili se stíny, ale snažili se být co nejrychlejší.
Pak uslyšeli něčí hlas. Poznali v něm svého kamaráda. Jak málo stačí, aby se z někoho v pozici nechtěného nováčka stal kamarád!
Zavolal dvakrát. Poprvé mu nerozuměli. Podruhé zněl zřetelněji.
"Kdo jste?"
Vojáci zaváhali. Podívali se po sobě, pohledem se domlouvali, co udělají. Střelba utichla, na okamžik nastalo ticho. Pak se ozvalo vzdálené huhlání.
"Ty tady hlídáš? Ty máš ostrý?"
"Jo, mám," ozvala se odpověď odkudsi zdola.
"Nestřílej, nestřílej," křičely dva hlasy ze tmy.
Před dvojicí vojáků se začal zvedat ze země jejich kolega ze stráže. Klečel ve vyschlém korytě řeky. Oba vojíni mu okamžitě pomáhali na nohy.
"Kdo jste?" křikli do tmy, odkud se před chvílí ozývaly hlasy cizinců. Ti vystoupili ze stínů. Vypadali otřeseně.
"Rotmistr Turzík, zdravotník, zadní hlídka," vychrlil jeden z neznámých jedním dechem a skoro salutoval.
"Praporčík Fatura, spojař, pátrač. Oba jsme paragáni," dodal druhý zmateně, přesto o poznání klidnějším hlasem. "Co se tu děje? Máme tu cvičení."
"Jsme vojáci z posádky Vyškov. Hlídkujeme," vysvětlil Mirek, jak nejjednodušeji dovedl. Oddechl si, že zbraně opravdu nepotřebovali.
"Jak to bylo dál?" ptal se hospodský zvědavě.
"No nijak. Vše se vysvětlilo. Paragáni při obchvatu zabloudili a narazili na Petra. Tak se jmenuje ten nováček. Byl z něho dobrý voják," zavzpomínal Mirek. Po krátké odmlce pokračoval. "Když na něj začali střílet slepými náboji, schoval se do vyschlého řečiště. Pak si všiml, že nad ním nelétají kulky, že se listí ani nehne, tak ho napadlo zavolat. Zachoval chladnou hlavu, tím jim zachránil život," pokýval uznale hlavou a vzápětí se krátce zasmál. "Největší problémy to způsobilo Kudličkovi, musel papírovat celou noc."
"Jo, jo, Kudlička. To byl správný chlap," řekl Jirka. Zvedl nedopité pivo a ostatní ho napodobili.
"Na Kudličku," řekli a cinkli o sebe půllitry, až to zadrnčelo.
A protože si připíjeli ještě dlouho, dokud se jim nezačaly motat hlavy, domů se vraceli v brzkých ranních hodinách.
"Bylo brzké ráno, druhý máj, ranní máj, jít domů čas," říkal si Jirka a potácel se z hospody. Asi není dobré slavit Silvestr v květnu. Zastavil se u pouliční lampy a opřel se o ni. Potřeboval si v hlavě srovnat, kde je nahoře a kde dole.
"Jak to bylo dál?" vzpomínal Jirka trochu moc hlasitě. Jazyk se mu přitom motal. "Aha, už vím. Hrdliččin zval domů hlas, kde na mě čeká manželka."
Napadlo ho, jestli od něj není troufalé, takhle přetvářet tu krásnou báseň. Ale podle toho, na co si vzpomínal ze školních lavic a hodin jazyka českého, byla jeho verze Máchovi mnohem bližší. Asi by se nezlobil, uzavřel v duchu tohle téma. Koneckonců, obě básně jsou o lásce. Co na tom, že každá je jiná, jedna je k ženě, druhá k alkoholu. Obě jsou vášnivé a …
Myšlenku už nestačil dokončit. Svezl se po lampě k zemi a vzápětí tvrdě usnul.