Seděl a díval se na znamínka krásy, co měla na zádech, jak slunce vykresluje na její kůži abstraktní vzory. Stín ptáka přeletěl napříč přes prostěradlo i její záda. Bylo to krásné. Jako umělec to uměl ocenit.
Snažil se zapamatovat si tuhle chvíli. Snažil se vrýt si ji do každého závitu v mozku. Chtěl ji mít před očima do smrti. Sám sobě by se zasmál. Sklonil ruce a stín dravce zmizel. Čekal, než se vzbudí. Nechtěl se s ní rozloučit dopisem, jako to udělal dřív. Tohle rozloučení musí být jiné, protože je definitivní.
Otevřela oči. Pomalu mžourala k oknu. Usmála se.
Sklonil se k ní. "Ahoj."
Odpověděla mu.
"Musím k tátovi do kanceláře," řekl jí. Hlas se mu nezachvěl. Už s tím byl smířený, možná, že se i těšil.
"Pozdravuj ho ode mě."
To nebylo to, co chtěl slyšet. Musel vědět, jestli mu odpustila. Musel vědět, co k němu cítí.
Stále mlčela.
"Miluju tě," řekl jí.
"Taky tě miluju," řekla tiše, jak usínala.
Bože, jak je mu to líto. Jak je šťastný, že mu prominula tu hnusnou sázku. Že ho miluje, i když pro ni to znamená, že jí zase způsobí bolest. Nenáviděl se za to. Lepší to bude ukončit hned, než si to rozmyslí. Vstal a odcházel.
"Počkej!" zarazil ho její hlas. "Francouzský tousty nebo lívance?"
"To je jedno," odpověděl jí s úsměvem, jako by se jí podařilo říct vtip. On už je jíst nebude.
Šel po ulici, vedl své kolo a blížil se k sídlu firmy svého otce. Zazvonil mu mobil. Táta. To mohlo znamenat jen dvě věci.
Zmáčkl zelené tlačítko: "Zpozdil ses, nebo to padá?"
"Vezu Caroline do školy," převezl ho jeho otec.
"Skvělý!" z hlasu se mu nepodařilo potlačit upřímné překvapení a radost. Možná to celé přece jen bude mít smysl.
Vstoupil do budovy. Na chodbě se zeptal otcovy sekretářky:
"Je tam Janine?"
Janine mu byla takovou starší sestrou nebo snad druhou matkou. Zkrátka ženou, která ho milovala, ať udělal jakkoli závažný průšvih. Chtěl ji ještě vidět.
Dostalo se mu trochu kyselé odpovědi. Určitě si vzpomněla na jejich poslední rozhovor o popelníku.
"Právě šla pro kávu."
"Přinese mi taky?"
Sekretářka se na něj podívala pohledem, který jasně naznačoval, co si o něm myslí.
"Jen žertuju," ušklíbl se Tyler. Po aroganci se mu určitě stýskat nebude, ať ho tam na té druhé straně čeká cokoli.
Otevřel těžké dveře z očechového dřeva. Tvářil se vážně. Teď šly žerty stranou.
Podíval se na bíločerný koberec, hnědé linoleum, černá kožená křesla a mramorovou zeď. Tak tady jeho otec trávil dvanáct až šestnáct hodin denně. To by Tylor nikdy nezvládl.
Rozhlížel se, opět jako u Ally se snažil všechno si zapamatovat, odnést si s sebou co nejvíc na druhý svět.
Vzal si bonbon, který byl v misce na jednom ze stolků. Nikdy to neudělal, ani jako malý kluk ne. Teď to mělo být to poslední, co ochutná. Jeho poslední večeře.
Využil této neopakovatelné chvíle, buď teď nebo nikdy, a sednul si na otcovo křeslo. Oči mu padly na monitor před ním a najednou zatoužil svého otce poznat. Vždyť o něm vlastně nic neví.
Pohnul myší a zrušil tak režim spánku. Nevěděl, co čekal, že uvidí, možná grafy, náčrty, plány firmy, ale ne tohle. Na monitoru se začaly střídat fotografie jeho rodiny.
Táta a Michael, když mu byly tak tři měsíce. Tyler na kolotoči. On, Michael a táta na dovoloené u moře. Máma, on a Michael s jediným psem, kterého kdy měli. Máma, Tyler a novorozená Caroline. Samotná Caroline, když jí byly čtyři.
Ano, měl pravdu. Tohle musí udělat. Celou dobu si myslel, že za všechno zlé může otec. Za Michaelovu sebevraždu, za rozpad rodiny, za každý zlý pocit, který kdy pocítil. Za Aidanovy nálady. Za Tylerovu neschopnost ve škole. Za to, že se Ally pohádala s otcem. Že se bojí jezdit metrem.
Jak byl slepý! A hloupý!
To ne jeho otec, to on sám, Tyler, zavinil tohle všechno. A teď to musí napravit.
Michael se zabil kvůli němu, aby mu zajistil lepší budoucnost. Zbytečně, protože Tyler byl už předem odepsaný. Ale Caroline není. A Tyler teď musí dokázat, co dokázal Michael.
Hlavou mu proběhlo, co asi tak dělají ostatní?
Otec se v duchu připravoval na rozhovor s Tylerem.
Caroline vystoupila z vozu.
Aidanovi volala jedna z jeho holek na jednu noc.
Ally chystala snídani pro Tylera, sebe a Aidana a smála se Aidanovu telefonátu.
"Dobré ráno, pane Hawkinsi," pozdravila Tylera Janine.
"Věděla jsi o nich?" kývl hlavou k fotkám. Nějak se s tím nedokázal vyrovnat. Ale na tom už nezáleží. Na ničem nezáleží.
"A kdo myslíš, že je naskenoval?" prohodila Janine.
Usmál se na ni. Bude mu chybět. Litoval, že se jí chystá ublížit. Že se jim všem chystá ublížit.
"To jsi ty," ukázala na černobílou starou fotku. Chlapec na ní se usmíval a rozpustile běžel po trávníku. Další snímek. On a jeho bratr. Za chvíli oba budou jen vzpomínka.
"To je den," povzdechla si Janine.
Ano, to je den. Ten pravý pro něj. Bylo úterý jedenáctého září dva tisíce jedna.
Přistoupil k oknu a natáhl ruku, aby ho otevřel. Už to nestihl.
Hlavou mu proběhli všichni lidé, které měl rád. Mějte mě taky rádi. Nezapomeňte na mě.
Ten den zemřelo mnoho lidí. Ale jeden z nich svoji smrt plánoval. Jen trochu jinak.
Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?