Stáli v lese mezi stromy. Bella a Edward.
Pro Bellu to byl významný okamžik. Poprvé měla poznat, co je podstatou upírství. Poprvé měla poznat, jaké to je lovit.
"Kde?" špitla nervózně dívka.
Edward věděl, na co se ptá. "Tam u skály, asi pět set metrů odsud."
"Co to je za zvíře?" ptala se dál. Byla hodně nesvá, snažila se to zamaskovat vyptáváním.
"Losi. Jsou pomalí a snadno se loví."
Bella žmoulala lem svých šatů. Sklopila pohled ke svým bosým chodidlům.
"Tak pojď, musíš být žíznivá," pobídl ji Edward.
Uhnula mu pohledem. Byl si jistý, že kdyby mohla, zčervenala by. Bylo to proto, že poukázal na její novou potřebu, se kterou ještě nebyla zvyklá?
"No tak, čím dřív budeme lovit, tím dřív se můžeme vrátit," lákal ji dál.
Povzdechla si. "Když já nevím, jak..." špitla stydlivě.
"Instinkt tě povede. Podívej," naváděl ji Edward a stoupl si za ni."Slyšíš je, že? Jejich srdce, jejich krev ti napoví. Bude to rychlé, sama si možná ani neuvědomíš, co budeš dělat, a brzy bude po všem. Jsou támhle," kývl směrem ke stádečku losů.
Bella je samozřejmě cítila a slyšela, nebyly to zrovna lákavé pachy a zvuky, ale tak nějak uspokojivé.
"Já stejně nevím..."
Edward si povzdechl a pohledem se pásl na jejích rozpacích.
"Pojď k nim, třeba potřebuješ jenom povzbudit."
Pomalu a neslyšně přicházeli ke stádu. Šli proti větru, aby losy nevaroval jejich pach. Během chvilky se dostali k losům opravdu blízko, mezi větvemi probleskovala jejich mohutná hnědá těla. Bella se zachvěla a trochu couvla.
"Copak? Pořád nic?" zeptal se Edward. Bella zavrtěla hlavou. Nějak vůbec neměla chuť do nich ďobnout.
"To je normální, Bello, zvířecí krev skutečně moc nevoní, není příliš vábná. Prostě se k nim rozběhni a jak začnou utíkat, instinkt lovce se aktivuje."
Mluvil přesvědčivě a jistě. Bella ale stále váhala. Potom ho zatahala za rukáv a s velkýma dětsky vykulenýma očima se ho zeptala:
"Můžeš mi to ukázat? Stejně jako když jsme skákali z okna nebo přeskakovali tu rokli?"
Edward se omluvně usmál, nebyl to příliš dobrý nápad. Upíři si své kořisti chránili, a ačkoli on se uměl ovládat, mohlo se snadno stát, že by ho Bella napadla.
"Není to nic těžkého," domlouval jí a jemně pohladil. Vypadalo to, že potřebuje dodat odvahu a taky trochu ukonejšit.
Bella znovu přešlápla z nohy na nohu. Váhavě udělala krok směrem k losům, vzápětí se ale zase vrátila. Bezradně se podívala na Edwarda, potřebovala poradit, jak sakra skolit tak velké zvíře. A nebude mít plnou pusu chlupů, až se zakousne? A co to zvíře, ucítí nějakou bolest?
"Dobře," povzdechl si Edward a umínil si, že Belle nenastaví záda, "ukážu ti to, ale vážně to není nic těžkého."
Mrkl šibalsky na Bellu a snažil se ze stáda vybrat vhodnou kořist. Zvolil staršího samce, který už byl dávno za zenitem. V krvi rozdíl nebyl, ale bylo vhodné chránit životní prostředí. Tím Bellu nezatěžoval, bude mít spostu času se to naučit. Taky potřeboval napadnout vybraný kus tak, aby se Belle nepřipletl do cesty, kdyby ji to vyprovokovalo k lovu, v což ostatně doufal.
Pohnul se směrem ke stádu, trochu si ho obešel a přikrčil se. Jedním skokem se dostal zvířeti na záda a zuby se zakousl do krku. Na chvíli mu krev nedovolila přemýšlet, ale brzy si uvědomil, že jeho záměr nevyšel. Bella se k lovu nepřidala. Ale proč sakra?
Než dopil, celé stádo už bylo za horama. Rozhlédl se po Belle, ale neviděl ji. Podíval se na místo, kde ji zanechal, než začal obcházet stádo, ale ani tam nebyla.
"Bello?" zvolal a snažil se potlačit strach v hlase. Bylo absurdní, aby se jí něco stalo. Nejspíš ucítila nějakou vábivější kořist a vydala se za ní... Snad to nebyl člověk.
"Edwarde?" ozvalo se mnohem blíž, než by čekal, ale taky mnohem tišeji a slaběji. Hlas přicházel odněkud zespodu, to bylo také zvláštní. Ihned se za ním vydal.
Vzápětí uviděl Bellu, byla bledá jako měsíční světlo a vsedě se opírala o strom.
"Nebudeš po mě chtít, abych tě napodobovala, že ne?" Zněla strašně slabě jako nemocný člověk s vysokou horečkou. Ruku si držela před ústy a rychle polykala, hlava jí trochu klimbala ze strany na stranu, jako by neměla sílu udržet ji vztyčenou.
"Bello, jsi v pořádku?" zeptal se Edward a hned si k ní klekl.
"Ne, je mě spatně."
"Špatně?" opakoval Edward nevěřícně.
"Ehm-hm," přikývla Bella, "a motá se mi hlava. Nějak mám tmu před očima. Myslela jsem, že jako upír budu teda odolnější," dodala s mírnou výtkou v hlase.
"Jistě, zavolám Carlislea." Edward netušil, co se stalo, v čem se je chyba.
"To nedělej," zaprotestovala Bella a nadechla se přes pusu. Vzápětí zezelenala ještě víc. "Emmett se mi bude smát."
"Smát?" nechápal Edward a doufal, že konečně pochopí, o co tu jde.
"Můžeš mě odnést někam pryč?" špitla Bella a ignorovala jeho otázku. Vůbec se nezdálo, že by se její stav zlepšoval.
"Pryč?" ptal se a doufal, že tohle je poslední slovo, které po ní dneska opakuje.
"Pryč od té krve."
Už chtěl vykonat, co po něm žádala, když si uvědomil jednu věc: Upír obvykle mohl chodit, pokud měl obě končetiny. A Bella se zdála být naprosto neporušená.
"Ty nemůžeš vstát?"
Bella zavrtěla hlavou: "Mám závrať, nic nevidím a asi se na nohou neudržím." Znovu se zhluboka nadechla a vzduch podržela v sobě, aby mohla odpovídat.
"Bello, tohle je asi vážné," ztěžka ze sebe dostal Edward.
Bella jen zavrtěla hlavou. "Víš, jak jsi říkal, že některé lidské vlastnosti se po přeměně upevní? Tak u mě se upevnila nevolnost z krve. Tak mě prosím odsud dostaň, nebo se vážně pozvracím," šeptla sice tiše, ale důrazně. Ruku si opět dala před pusu.
Edward na ni vytřeštil oči: "Tobě je takhle špatně z té krve?!"
"Jo," kuňkla Bella, "než ses zakousl do toho nebohého zvířete, bylo mi fajn."
Edward opatrně nabral Bellu do náruče.
"Šššš, bude dobře," šeptal a díval se, jak se Bella k němu přitulila a přitiskla nos na Edwardovu kůži, aby elimilovala pach krve. Nadechla se a odpověděla:
"Je to hrůza. Ani jako upír nejsem normální. Myslím, že jsem jediný upír na světě, kterému se chce zvracet při pomyšlení na krev. Emmettovi budu do konce existence způsobovat záchvaty smíchu a Carlisle mě bude chtít studovat."