Nikdo se na tebe nedívá, přemlouvala jsem se. Nikdo se na tebe nedívá. Nikdo se na tebe nedívá.
Ale protože jsem nedokázala přesvědčivě lhát ani sama sobě, musela jsem se ujistit.
A jak jsem tak seděla a čekala, až se na jednom ze tří semaforů ve městě rozsvítí zelená, koukla jsem se doprava - paní Weberová v minivaru ke mně byla otočená celou horní půlkou těla. Zadívala se mi přimo do očí, až jsem ucukla. Udivilo mě, že nesklopila pohled a netváří se rozpačitě. Zírat takhle na lidi je přece hrozná nevychovanost, no ne? Nebo na mě už tohle pravidlo neplatí?
Pak jsem si vzpomněla, že jsou v oknech koužová skla, takže ona asi ani netuší, že to jsem já, kdo sedí uvnitř, natož aby poznala, že jsem ji načapala, jak se dívá. Snažila jsem se trochu utěšit tím, že vlastně nezírá na mě, ale na moje auto.
Moje auto. Ach jo.
Podívala jsem se doleva a zaúpěla. Dva chodci stáli na chodníku jako přimrazení, takže si ani nevšimli, že by měli přecházet. Za nimi vykukovala pan Marshall ve výloze svého obchůdku se suvenýry. Alespoň že neměl nos přitisknutý na sklo. Zatím.
Rozsvítila se zelená a já jsem ve snaze uniknout bez přemýšlení dupla na pedál - normálně, jak bych na něj dupla, kdybych chtěla přimět k pohybu svůj starý náklaďáček.
Motor zavrčel jako útočící panter a auto vypálilo dopředu tak rychle, že mě to přitisklo do koženého opěradla a žaludek se mi připlácl k páteři.
"Kruci!" vyjekla jsem a nohou hmatala po brzdě. Tentokrát jsem si dala pozor a jen jsem na pedál zlehka ťukla. Auto okamžitě zastavilo.
Neodvažovala jsem se podívat, jaká je reakce okolo. Jestli měl dosud někdo pochybnosti o tom, kdo řídí, teď už to věděla na beton. Palcem u nohy jsem zlehka stlačila plynový pšdál o půl milimetru a auto zase vyrazilo vpřed.
Podařilo se mi dojet k cíli, benzínové pumpě. Kdybych neměla prázdnou nádrž, nejela bych do města vůbec. Poslední dobou jsem se dokázala obejít bez spousty věcí, jako jsou třeba snídaňové cereálie a tkaničky, jen abych se nemusela ukazovat na veřejnosti.
Ve spěchu jsem během pár vteřin odklopila víčko nádrže, odšroubovala uzávěr, oskenovala kartu a zasunula čerpací pistoli do nádrže. Čísla na displeji jsem ovšem k rychlejšímu pohybu donutit nedokázala. Loudavě poskakovala, jako by mi to dělala naschvál.
Bylo zataženo - typicky pošmourný den v městečku Forks ve státě Washington, ale já jsem přesto měla pocit, jako kdyby na měl byl namířený reflektor, aby upozorňoval na jemný prstýnek na mé levé ruce. Pokaždé, když jsem tak jako teď cítila pohledy lidí v zádech, mi připadalo, jako kdyby z prstýnku vyzařoval neonový nápis: Koukněte sem, koukněte sem!
Takové hloupé rozpaky nebyly na místě, to jsem přece věděla. Vážně mi záleželo na tom, co lidé - kromě táty a mámy - říkají mému zasnoubení? Mému novému autu? Mému záhadnému přijetí na prestižní školu? Nablízkané černé kteritní kartě, která mě teď pálila v zadní kapse kalhot?
"Jasně, vždyť je to fuk, co si myslí," zašeptala jsem si pro sebe.
"Ehm, slečno?" zavolal na mě mužský hlas.
Otočila jsem se a okamžitě mě to zamrzelo.
Vedle naleštěného SUV se zbrusu novými kajaky přivázanými na střeše stáli dva muži. Ani jeden z nich se nedíval na mě; oba zírali na moje auto.
Já osobně jsem to nechápala. Ovšem, já dokázala rozeznat leda tak symboly toyoty, fordu a chevyho. Tohle auto bylo nablýskané, černé a krásné, ale pro mě to bylo pořád jenom auto.
"Omlouvám se, že vás obtěžuju, ale mohla byste nám říct, jak se jmenuje ten vůz, co řídíte?" zeptal se ten vysoký.
"No přece mercedes, ne?"
"Ano," přitakal muž zdvořile, zatímco jeho menší přítel nad mou odpovědí zvedl oči v sloup. "To vím. Ale říkal jsem si.. není to Mercedes Guardian?" vyslovil s úctou. Napadlo mě, že by si dobře rozuměl s Edwardem Cullenem, mým.. snoubencem (už nemělo smysl před tím slovem uhýbat, zbývalo jen pár dnů). "Ty nemají být v dostání ještě ani v Evropě," pokračoval chlapík, "natožpak tady."
Zatímco očima objížděl křivky mého auta - podle mě se nijak moc nelišilo od jiných sedanů značky Mercedeas, ale já opravdu nejsem znalec - já jsem se zamyslela nad pojmy snoubenec, svatba, manžel a tak dále.
Pořád jsem si to v hlavě nedokázala srovnat.
Na jedné straně jsem byla odmalička vedena k tomu, aby se mi protivilo už samotné pomyšlení na načančané bílé šaty a kytice. Ale nejen to, hlavně mi nešel dohromady ten úctyhodný, usazený a nudný pojem manžel s mým vnímáním Edwarda. Bylo to jako navléknout anděla do mundúru účetního; neuměla jsem si ho představit v žádné obyčejné roli.
Jako vždycky, když jsem začala myslet na Edwarda, mě pohltil závratný vír představ. Cizí muž si musel odkašlat, aby upoutal mou pozornost;pořád čekal na odpověď.
"Nevím," odpověděla jsem po pravdě.
"Vadilo by vám, kdybych se s ním vyfotil?"
Chvilku mi trvalo, než jsem to pochopila. "Vážně? Vy se chcete vyfotit s tím autem?"
"Jasně - nikdo mi nebude věřit, když nebudu mít důkaz."
"Aha. Jistě. Fajn."
Rychle jsem vytáhla čerpací pistoli a zalezla se schovat na přední sedadlo, zatímco ten nadšenec vytáhl z batohu profesionálně vypadající foťák. S kamarádem se napřed vystřídali při pózování u přední kapoty a pak se šli fotit do zadu.
"Já chci zpátky náklaďáček," zakňourala jsem si pro sebe.
K Edwardovu velkému - až příliš velkému - uspokojení můj náklaďáček ze sebe vydal poslední zahrkání jen pár týdnů po té, co jsme se dohodli na tom nevyrovnaném kompromisu. Jednou z Edwardových podmínek totiž bylo, že až se náklaďák sesype, bude mi ho smět vyměnit za jiné auto. Edward pochopitelně tvrdil, že se to dalo čekat; můj náklaďáček měl za sebou dlouhý a naplněný život, takže z přirozených příčin vydechl naposled. Tvrdil Edward. A já jsem samozřejmě neměla možnost si tohle jeho tvrzení ověřit a pokusit se vzkřísit svůj náklaďáček z mrtvých vlastními silami jsem nedokázala. Můj oblíbený mechanik -
Okamžitě jsem tu myšlenku zarazila, nechtěla jsem si dovolit domyslet ji do konce. Raději jsem poslouchala hlasy mužů venku, ztlumené stěnami auta.
".. na internetu na to šli s plamenometem. Ani se nezkrabatila barba."
"No jasně že ne. Po tomhle mazlíkovi bys mohl přejet tankem. Tady ale nemá zrovna typické odbytiště. Navrhovali ho hlavně pro diplomaty na Středním východě, obchodníky se zbraněmi a drogové magnáty."
"Myslíš, že tahle je něco takového?" zeptal se ten menší tišším hlasem. Sklonila jsem hlavu a tváře mi hořely.
"Hm," řekl ten vysoký. "Možná. Nedovedu si představit, nač bys tady potřeboval sklo odolávající raketám a dvoutunové pancéřování. Musí mít namířeno někam, kde je to riskantnější."
Pancéřování. Dvoutunové pancéřování. A sklo proti raketám? Hezké. Kam se podělo to staré dobré neprůstřelné?
No, trochu se to pochopit dalo - pokud měl člověk zvrácený smysl pro humor.
Tedy ne že Edward zneužije naší dohody, aby mi mohl dát mnohem víc, než sám dostane. Souhlasila jsem, že mi může koupit jiné auto, až můj náklaďáček doslouží, ale samozřejmě mě nenapadlo,, že ta chvíle nadejde tak brzy. Když mi náklaďáček zůstal trčet před domem a já byla nucena uznat, že se tak stal už jen pouhou nepojízdnou vzpomínkou na klasiku jménem Chevrolet Chevy, dobře jsem věděla, že mě Edwardova představa o vozidle, které by ho mělo nahradit, zaskočí. A že se kvůli němu stanu terčem pohledů a pokoutných řečí. V tom jsem měla pravdu. Ale ani v nejčernějších představách by mě nenapadlo, že dostanu auta hned dvě.
Jedno na "předtím" a jedno na "potom", vysvětlil mi Edward, když jsem se zlobila.
Tohle bylo to na "předtím". Řekl mi, že je vypůjčené, a slíbil, že ho po svatbě vrátí. celé mi to vůbec nedávalo smysl. Až doteď.
Haha. Protože jsem byla tak zranitelná - jako každý člověk, nehody jsem přitahovala jako magnet a často jsem se stávala obětí své vlastní nebezpečné smůly, nutně jsem pro svou bezpečnost potřebovala auto, které ustojí i srážku s tankem.
Fakt legrační. Byla jsem si jistá, že společně s bratry se tomu vtípku mně za zády ohromně nasmáli.
Ale co když, co když náhodou, šeptal mi v hlavě tenký hlásek, nejde o žádný vtípek, ty trdlo. Možná se o tebe vážně tak bojí. Tohle by nebylo poprvé, co to s těmi ochranitelskými snahami trochu přepískl.
Vzdychla jsem.
Auto " na potom" jsem ještě neviděla. Bylo schované pod plachtou v nejzazším koutě Cullenovic
garáže. Věděla jsem, že většina lidí už by se dávno podívala, ale mě to vážně nezajímalo.
Na tom autě asi žádné pancéřování nebude - protože po líbánkách už ho nebudu potřebovat. Doslovná nezničitelnost byla jen jednou z mnoha výhod, na které jsem se těšila. Na tom, že budu Cullenová, nejsou nejlepší ani drahá auta, ani tučné kreditky.
"Haló," zavolal ten vysoký muž a udělal si z dlaní kukátko ve snaze nahlédnout dovnitř. "Už jsme hotovi. Mockrát děkujeme!"
"Není zač," kývla jsem na něj. Pak jsem celá napjatá nastartovala motor a sešlápla pedál - jemňoučce, opatrně..
Bez ohledu na to, kolikrát jsem už tou známou cestou jela domů, stále jsem se nedokázala přinutit ignorovat ty deštěm vybledlé letáčky. Každý z nich, připíchnutý na telefonní sloup nebo přilepený na ukazatel ulic, byl jako čerstvá facka. V duchu jsem se vrátila k myšlenkám, které jsem předtím tak rázně uťala. Na téhle silnici jsem jim nedokázala uniknout. V pravidelných intervalech na mě vyskakovaly fotky mého oblíbeného mechanika, kterých tu bylo všude plno.
Mého nejlepšího přítele. Mého Jacoba.
Plakáty s nápisem NEVIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE? nebyly nápadem Jackobova otce. Byl to můj otec Charlie, kdo ty letáčky vytiskl a rozmístil po celém městečku. A nejenom ve Forks, ale i v Port Angeles, v Sequimu a Hoquiamu a Aberdeenu a v každém dalším městě na Olympijském poloostrově. Postaral se, aby ty letáčky visely na zdech ve všech policejních stanicích státu Washington. Jeho vlastní stanice měla na hledání Jacoba vyhrazenou celou stěnku. Nástěnku, která k Charlieho velkému znepokojení byla téměř prázdná.
Můj otec nebyl rozčarovaný jenom malou odezvou. Zklamal ho hlavně Billy, Jackobův otcec - a nejlepší kamarád.
Protože Billy se do pátrání po svém šestnáctiletém "uprchlíkovi" nezapojil. Protože Billy odmítl vylepit letáčky v La Push, rezervaci na pobřeží, která byla Jacobovým domovem. Protože se k Jakobovu zmizení stavěl odevzdaně, jako kdyby s ním nemohl nic dělat. Protože říkal: "Jacob už je dospělý. Vrátí se domů, až bude chtít."
A zklamala jsem ho taky já, protože jsem stála na Billyho straně.
Ani já jsem nechtěla vyvěšovat letáky. Protože jsme s Billym oba věděli, kde Jacob je, tedy měli jsme hrubou představu, a taky jsme věděli, že toho chlapce nikdo neviděl.
Při pohledu na letáky mi jako obvykle narostl v krku velký tlustý knedlík a začaly mě pálit oči.Byla jsem
ráda, že tuhle sobotu odjel Edward pryč na lov. Kdyby mě tu teď viděl, taky by se cítil hrozně.
Samozřejmě, to, že byla sobota, mělo i svoje výhody. Jak jsem pomalu a opatrně zatáčel k nám do ulice, uviděla jsem na příjezdové cestě před domem tátovo policejní auto. Zase dneska nejel na ryby. Pořád trucuje kvůli svatbě.
Takže z domu si nebudu moct zavolat. Ale já si musím zatelefonovat..
Zaparkovala jsem u obrubníku za skulpturou chevyho a vytáhla z přihrádky mobil, který mi Edward dal pro naléhavé potřeby. Vyťukala jsem číslo a přidržela prst na červeném tlačítku, zatímco telefon vyzváněl. Co kdyby náhodou.
"Halo?" zvedl to Seth Clearwater a já jsem si oddychla úlevou. Byla jsem moc zbabělá, abych si troufla promluvit s jeho starší sestrou Leou. Její slova o tom, že mi "ukousne hlavu", jsem nedokázala brat na lehkou váhu.
"Ahoj, Sethe, tady je Bella."
"Jé, nazdárek, , Bello! Jak se máš?"
Nervozitou jsem nemohla promluvit. Zoufale jsem potřebovala, aby mě uklidnil. "Fajn."
"Voláš, co je nového?"
"Ty jsi jasnovidec."
"To sotva. Nejsem žádná Alice ale tebe mám přečtenou," dobíral si mě. Z celé quileutské smečky v La Push jenom Sethovi nedělalo potíže nazývat Cullenovy jmény, natož o nich vtipkovat, jako například teď o mé téměř vševědoucí budoucí švagrové.
"Já vím, že máš." Na chviličku jsem zaváhala. "Jak je mu?"
Seth vzdychl. "Pořád stejně. nechce mluvit, ačkoliv víme, že nás slyší. Snaží se nemyslet lidsky, víš. Řídí se jenom instinkty."
"Víš, kde teď je?"
"Někde v severní Kanadě. Nedokážu říct, v který provincii. Nevšímá si, jestli míjí nějaký státní hranice."
"Nějaký náznak, že by mohl.."
"Nevrací se domů, Bello. Je mi líto.."
Polkla jsem. "To neva, Sethe. Věděla jsem to, ještě než jsem se zeptala. Jenže bych si to hrozně přála."
"Jo. To my všichni."
"Díky, že se se mnou bavíš, Sethe. Já vím, že ti za to ostatní nadávají."
"Nedá se říct, že by ti kdovíjak fandili," souhlasil vesele. "I když mi to připadá trochu na hlavu. Jacob si vybral svou cestu, ty zase svou. Jakovi se jejich postoj nelíbí. Taky ovšem není kdovíjak nadšený, že se na něj vyptáváš."
Vydechla jsem. "Myslela jsem, že s vámi nemluví?"
"Nemůže před námi všechno utajit, ačkoli se moc snaží."
Takže Jackob věděl, že o něj mám starost. Nebyla jsem si jistá, jak to mám brát. No, aspoň ví, že jsem neodkráčela ve svitu západajícího slunce a myšlenky na něj nehodila úplně za hlavu. Třeba se bál, že něco takového udělám.
"Řekla bych, že se uvidíme.. na svadbě," hlesla jsem. To slovo mi vázlo na jazyku.
"Jo, my s mamkou tam přijdeme. To bylo super, že jsi nás pozvala."
Usmála jsem se nadšení v jeho hlase. Ačkoliv pozvat Clearwaterovy byl Edwardův nápad, byla jsem ráda, že na to myslel. Mít tam Setha bude milé - alespoň malá náplast a náhrada za chybejícího svědka. "Bez tebe by to nebylo ono."
"Vyřiď Edwardovi, že ho pozdravuju, jo?"
"Jasně."
Zavrtěla jsem hlavou. Nad přátelstvím, které se zrodilo mezi Edwardem a Sethem, mi nepřestával rozum stát. Byl to ovšem důkaz, že věci nemusejí být tak, jak jsou. Že spolu upíři a vlkodlaci dokážou dobře vyjít, když se o to budou snažit.
Ne všichni ovšem sdíleli tuhle představu.
"A jé," řekl Seth a hals mu nervózně poskočil o oktávu výš. "Ehm, Leah je doma."
"Aha! Tak Čau."
Telefon oněměl. Nechala jsem ho ležet na sedadle a psychicky jsem se připravovala na návrat domů, kde na mě čeká Charlie.
Na chudáka tátu toho teď bylo nějak moc. Uprchlík Jacob byl jenom jedním z břemen naložených na jeho zádech. Skoro stejně starostí si dělal o mě, svou sotva zletilou dceru, která se za pár dnů stane vdanou paní.
Pomalu jsem kráčela lehkým deštěm a vzpomínala na večer, kdy jsme mu to řekli..
Při zvuku Charlieho auta, který ohlašoval jeho příjezd, mi prsten na prsteníčku ztěžkl na půl metráku. Chtěla jsem si levou ruku strčit do kapsy, nebo si na ni třeba sednout, ale Edwardův studený pevný stisk ji přidržel tak, aby byla na očích.
"Přestaň se vrtět, Bello. Nebudeš se přece přiznávat k vraždě, tak buď v klidu."
"Tobě se to říká."
Poslouchala jsem zlověstné zvuky otcových bot dupajících po chodníku. Klíč zachrastil v už odemčených dveřích. Ten zvuk mi připomněl záběry z hororových filmů, kdy si oběť uvědomí, že zapomněla zavřít dveře na zástrčku.
"Uklidni se, Bello," zašeptal Edward, když poslouchal, jak se mi srdce rozběhlo rychlejším tempem.
Dveře bouchly o stěnu a já jsem sebou cukla, jak kdybych dostala ránu elektrickým proudem.
"Dobrý den, Charli!" zavolal Edward naprosto klidně.
"Ne!" protestovala jsem šeptem.
"Co je?" zašeptal Edward nazpátek.
"Počkej, dokud si nepověsí zbraň!"
Edward se uchechtl a prohrábl si volnou rukou rozcuchané bronzové vlasy.
Charlie přišel zpoza rohu, stále v uniformě, stále ozbrojený a pokusil se nezašklebit, když uviděl, jak vedle sebesedíme na malé pohovce. Poslední dobou se ohromně snažil trochu víc si Edwarda oblíbit. Až se dozví tu novinu, bude všem snahám samozřejmě konec.
"Ahoj děti. Co se děje?"
"Chtěli bychom si s vámi promluvit," začal Edward vážně. "Máme pro vás doboué zprávu."
Charlieho výraz ve vteřině přešel z napjaté přátelskosti k temnému podezření.
"Dobrou zprávu?" zavrčel a podíval se přímo na mě.
"Posaď se, tati."
Zvedl obočí, asi pět vteřin si mě měřil, pak se ztěžka posadil do křesla, ale zůstal sedět jenom na krajíčku, záda rovná jako pravítko.
"Ničeho se neděs, tati." "Všechno je v pohodě."
Edward se ušklíbl, a já jsem věděla, že má námitky proti výrazu v pohodě. On by spíš použil slova jako báječné, perfektní nebo nádherné.
"Jistě, Bello, jisně. Jestli je všechno v pohodě, proč se tolik potíš?"
"Já se nepotímm." zalhala jsem.
Uhnula jsem před jeho zamračeným pohledem,, schoulila se blíž k Edwardovi a instinktivně jsem si hřbetem pravé ruky přejela čelo, abych odstranila důkaz.
"Jsi těhotná!" vybuchl Charlie. "Jsi těhotná, že jo?"
Ačkoli ta otázka byla jasně míněna na mě, zabodával rozzlobený pohled do Edwarda a já bych mohla přísahat, že jsem viděla, jak se mu ruka pohnula směrem k pušce.
"Ne! Jasně že nejsem!" Chtěla jsem dloubnout Edwarda do žeber, ale věděla jsem, že bych si tím jen přivodila modřinu. Já jsem Edwardovi říkala, že každý okamžitě dojde k tomuhle závěru! Jaký jiný důvod by asi dva rozumní lidé mohli mít, aby se brali v osmnácti? (Nad jeho odpovědí jsem musela obrátit oči v sloup. Lásku. To jistě)
Charlieho rozhněvaný pohled malinko vychladl. Vždycky mu stačilo kouknout se mi do tváře, aby poznal, kdy mluvím pravdu, a teď mi uvěřil. "Aha, tak promiň."
"Omluva se přijímá."
Následovala dlouhá odmlka. Po chvíli jsem si uvědomila, že oba čekají, až já něco řeknu. Podívala jsem se v panice na Edwarda. Já ta slova ze sebe v žádném případě vypravit nedokážu.
Usmál se na mě a pak napřímil ramena a otočil se k mému otci.
"Charlie, uvědomuji si, že jsem nezvolil správné pořadí. Podle zaběhnutých tradic jsem se měl zeptat napřed vás. Nechtěla jsem vás urazit, ale protože Bella už souhlasila a já nechci snižovat její podíl na tom rozhodnutí, nežádám vás o její ruku, žádám vás o požehnání. My se budeme brát, Charlie. Miluju jí víc než všechno na světě, víc než vlastní život, a nějakým zázrakem se stalo, že ona mě taky miluje. Dáte nám své požehnání?"
Mluvil tak sebejistě, tak klidně. Když jsem slyšela tu neochvějnou sebedůvěru v jeho hlase, nachvilinku jsem mu dokázala nahlédnout do nitra. Na jeden vzácný prchavý pohlet jsem uviděla svět jeho očima. A v tu chvíli mi tohle oznámení připadalo rozumné a samozřejmé.
A pak jsem spatřila výraz Charlieho tvářm. jeho oči upřené na prstýnek.
Ani jsem nedýchala, zatímco jeho obličej měnil barvy - ze světlé do ruda, z rudé do fialova, z fialové do modra. Začala jsem vstávat - nevím přesně, co jsem chtěla udělat; možná použít Heimlichův mat, abych si byla jistá, že se nedusí - ale Edward mi stiskl ruku a zamumlal "Dej mu chviličku" tak tiše, že jsem to mohla slyšet jen já.
Ticho bylo tentokrát delší. Pak se postupně, odstín po odstínu, Charlieho barva začala vracet k normálu. Našpulil rty, nakrabatil obočí; poznala jsem jeho "hluboce zamyšlený" výraz. Dlouze se na nás dva díval, a já jsem cítila, jak se Edward vedle mě uvolnil.
"Myslím, že mě to tak nepřekvapuje," zabručel Charlie konečně. "Věděl jsem, že se s něčím takovým dá brzy počítat."
Vydechla jsem.
"Jste si tím jistí?" zeptal se Charlie a zlobně si mě měřil.
"Já jsem si stoprocentně jistá Edwardem," prohlásila jsem bez mrknutí oka.
"Takže se budete brát, jo? Nač ten spěch?" zase se na mě podezíravě podíval.
Spěch byl kvůli tomu, že jsem každým zatraceným dnem blíž k devatenáctým narozeninám, zatímco Edward na posledních devadesát let ustrnul ve své sedmnáctileté dokonalosti, a už to tak mělo zůstat. Ne že by v mých představách tahle skutečnost nutně vyžadovala sňatek, ale svatba byla součástí delikátního a speklitého kompromisu, ke kterému jsme s Edwardem dospěli, abychom se konečně dostali k tomu hlavnímu, totiž k mé proměně z obyčejné srtelnice na vytost nesmrtelnou.
Ale tyhle věci jsem Charliemu vysvětlovat nemohla.
"Na podzim spolu odjedeme do Dartmouthu, Charlie," připomněl mu Edward. " A já bych chtěl, aby to mezi námi bylo, no, jak se sluší a patří. Tak jsem byl vychován." Pokrčil rameny.
Nepřeháněl; zaprvní světové si na staromódní morálku opravdu potrpěli.
Charlie zkřivil pusu ke straně. Hledal argument, aby nám to mohl rozmlouvat. Co však mohl říct? Radši bych byl, kdybyste napřed žili u hříchu? Byl to táta; měl svázané ruce.
"Věděl jsem, že to přijde," zamumlal si pro sebe a mračil se. Najednou se však přestal mračit a netvářil se ani rozzlobeně.
"Tati?" zeptala jsem se úzkostně. Podívala jsem se na Edwarda, ale z jeho tváře jsem taky nedokázala nic vyčíst, protože se díval na Charlieho.
"Ha!" vybuchl Charlie. Nadskočila jsem. "Hahaha!"
Zírala jsem nevěřícně, jak se Charlie zmítá smíchy;celý se otřásal.
Podívala jsem se na Edwarda, aby mi to vysvětlil, ale ten měl rty pevně stisknuté, jako kdyby se sám
snažil zadržovat smích.
"Dobře, fajn," vydal ze sebe Charlie. "Budete se brát." Projem jím další záchvěv smíchu. "Ale.."
"Ale co?" chtěla jsem vědět.
"Ale mámě to povíš sama! Já Renée neřeknu ani slovo! Je to jenom na tobě!" Propukl v hlasitý řehot.
Zastavila jsem se s rukou na klice a usmívala se. Jasně, tehdy mě Charlieho slova vyděsila. Nejhorší pohrůžka: říct to Reneé. Svatba v brzém věku stála na jejím seznamu zákazů ještě výš než vaření štěňátek zaživa.
Kdo mohl předvídat její reakci? Já ne. Charlie rozhodně taky ne. Možná Alice, ale té jsem se nechtěla ptát.
"No, Bello," prohlásila Reneé poté, co jsem ze sebe vykoktala ta neskutečná slova: Mami, my se s Edwardem budeme brát. "Jsem trochu naštvaná, že ti to trvalo tak dlouho, než jsi mi to řekla. Letenky budou o něco dražší. Óóó," vyjevila se. "Myslíš, že Phil už bude mít tou dobou sundanou sádru? Pokazilo by to svatební fotky, kdyby neměl smoking.."
"Zadrž na chviličku, mami," zalapala jsem po dechu. "Jak to myslíš, že mi to trvalo? Právě jsem se zas-zas.." nedokázala ze sebe vypravit slovo zasnoubila "dneska se to domluvilo, no."
"Dneska? Vážně? Tak to je překvapení. Předpokládala jsem.."
"Co jsi předpokládala? Kdy jsi předpokládala?"
"No, když jste za mnou přijeli v dubnu na návštěvu, tak to vypadalo, že už je ruka v rukávě, víš, jak to myslím. Nebylo těžké vás prokouknout, miláčku. Ale nic jsem neíeklaa, protože jsem věděla, že by to k ničemu nebylo. Jsi přesně taková jako Charlie." Rezignovaně si povzdychla. "Jakmile si něco usmyslíš, nemá cenu s tebou diskutovat. Samozřejmě, přesně jako Charlie, taky si stojíš za svým rozhodnutím."
A pak řekla to poslední, co bych od své matky čekala.
"Ty neděláš moje chyby, Bello. Podle hlasu bych řekla, že jsi zbytečně vystrašená, ale tuším, že to je kvůli tomu, že se bojíš mě." Zachichotala se. "Máš strach, co si budu myslet. Já si myslím, že jsem řekla hodně věcí na téma manželství a hlouposti - a nehodám je brát zpátky, - ale musíš si uvědomit, že to platilo hlavně na mě. Ty jsi úplně jiný člověk než já. Ty děláš svoje vlastní chyby, a jsem si jistá, že budeš v životě taky lecčeho litovat. Ale dostát závazkům ti nikdy nedělalo problém, holčičko. Máš lepší šanci, že ti to vyjde, než většina čtyřicátníků, které znám." Reneé se zase zasmála. "Ty moje milovaná rozumná dcerunko. Máš štěstí, že jsi k sobě našla další starou duši."
"Ty se.. nezlobíš? Nemyslíš si, že dělám příšernou chybu?"
"No, jasně, přála bych si, abys ještě pár let počkala. Chci říct, nepřipadám ti na tchýni ještě trochu moc mladá? Nemusíš mi odpovídat. Ale tady nejde o mě. Jde tu o tebe. Jsi šťastná?"
"Já nevím. Připadám si, jako kdybych se na to, co se se mnou děje, dívala zvenku."
Reneé se uchichtla."Jsi s ním šťastná, Bello?"
"Ano, ale -"
"Budeš chtít někdy někoho jiného?"
"Ne, ale -"
"Ale co?"
"Copak mi neřekneš, že tak jako já mluví odjakživa všichni pobláznění teenageři?"
"Ty jsi nikdy nebyla teenager, holčičko. Ty víš, co je pro tebe nejlepší."
A tak během posledních pár týdnů nečekaně zasáhla do svatebních příprav taky Renée. Denně visela hodiny na telefonu s Edwardovou matkou Esmé - nemusela jsem si dělat starosti, jak spolu budoucí tchýně vyjdou. Renée zbožňovala Esmé, ovšem moji roztomilou budoucí příbuznou nebylo možné si neoblíbit.
Byla jsem z toho celá vedle. Edwardova rodina a moje rodina se staraly o svatbu společně a ode mě se ani nečekalo, že kvůli svatbě budu něco dělat, nemusel ajsem o ní ani nic vědět, ani o ní moc přemýšlet.
Charlie zuřil, samozřejmě, ale roztomilé na tom bylo, že nezuřil na mě. Za zrádkyni tu byla Reneé. Počítal s tím, že ona si bude stavět hlavu. Co měl teď dělat, když jeho nejstrašnější pohrůžka - říct to mámě - vyšla totálně na prázdno? Neměl nic v ruce, a věděl to. Tak bloumal po domě a mumlal si pod vousy, že nemůže věřit nikomu na světě..
"Tati?" zavolala jsem a strčila do předních dvěří. "Jsem doma."
"Počkej, Bells, zůstaň tam."
"Co?" zeptala jsem se a automaticky se zastavila.
"Dej mi chviličku. Au, píchla jsi mě, Alice."
Alice?
"Promiňte, Charlie," odpověděl Alicin zvonivý hlásek. "Bolí to moc?"