Nakonec bude všechno v pořádku. Dokud to není v pořádku, není to konec.

5. OSTROV ESMÉ 1/2

14. srpna 2015 v 17:08 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
"Houston?" zeptala jsem se se zvednutým obočím, když jsme přišli ke gatu v Seattlu.
"Jenom mezipřistání," uklidňoval mě Edward s úsměvem.
Měla jsem pocit, že jsem sotva usnula, a už mě zase budil. Byla jsem grogy, když mě protahoval terminály, a snažil jsem se nezapomenout, že musím po každém mrknutí znovu otevřít oči. Trvalo mi několik minut, než jsem zase začala vnímat dění kolem sebe, když jsme se zastavili u pultu pro mezinárodní lety, aby nás odbavili k dalšímu letu.
"Rio de Janeiro?" zeptala jsem se o něco neklidněji.
"Další zastávka, "sdělil mi.
Let do Jižní Ameriky byl dlouhý, ale pohodlný díky širokým sedadlům první třídy a Edwardovým pažím, které mě celou dobu objímaly. Prospala jsem se a vzbudila se neobvykle čilá, právě když jsme krouživým pohybem sedali na ranvej. Paprsky zapadajícího slunce šikmo opíraly do okének letadla.
Na letišti jsme nezůstali čekat na další let, jak jsem si myslela. Místo toho jsme si vzali taxi a projížděli temnými, rušnými ulicemi Ria. Neschopná porozumět jediné slovo z Edwardových portugalských pokynů řidiči jsem usoudila, že jedeme přespat do hotelu, než se zase vydáme na cestu. Když jsem na to pomyslela, sevřelo mi žaludek hrozné hryzání, které se nenápadně podobalo trémě. Taxi pokračovalo hemžícími se davy, až doprava trochu prořídla a my jsme se začali přibližovat k nezápadnější hranici města, vedoucí k oceánu.
Zastavili jsme v loděnici.
Edward mě vedl kolem dlouhé řady bílých jachet kotvících podél mola. Byla černá noc. Loď, u níž se zastavil, byla menší než ostatní, štíhlejší, zjevně postavená spíš pro rychlejší jízdu než pro velké pohodlí. Přesto vypadala luxusněji a půvabněji než ostatní. Edward zlehka skočil dovnitř, třebaže měl v rukou těžká zavazadla. Pustil kufry na palubu a otočil se, aby mi opatrně pomohl přes okraj.
Mlčky jsem sledovala, jak připravuje loď k vyplutí, překvapená jeho zručností a zjevnými zkušenostmi, protože o zálibě v jachtaření se mi nikdy předtím nezmínil. Ovšem on byl prostě dobrý ve všem.
Když jsme vypluli východním směrem na otevřené moře, prošla jsem si v duchu základy zeměpisu. Pokud jsem si pamatovala, na východ od Brazílie toho moc není.. dokud se nedostaneme do Afriky.
Ale Edward ujížděl rychle vpřed, zatímco světla Ria za námi pohasínala a nakonec úplně zmizela. Jeho tvář opanoval známý radostný úsměv vyvolaný stupňující se rychlostí. Loď se nořila do vln a na mě dopadaly spršky mořské vody.
Zvědavost, kterou jsem tak dlouho přemáhala, nade mnou nakonec zvítězila.
"Pojedeme ještě daleko?" zeptala jsem se.
Nestávalo se, že by zapomněl, že jsem člověk, ale napadlo mě, jestli nemá v plánu strávit nějakou dobu na moři.
"Ještě asi tak půl hodiny." Podíval se mi na ruce, kterými jsem křečovitě svírala sedadlo, a usmál se.
No, dobře, pomyslela jsem si. Koneckonců, je to upír. Možná jedeme do Atlantidy.
O dvacet minut později zavolal přes řev motoru moje jméno.
"Bello, koukni tamhle." Ukázal přímo před sebe.
Z počátku jsem rozeznala jenom tmu a bílý odraz měsíce na vodě. Ale když jsem se pozorně zadívala do míst, kam ukazoval, objevila jsem nízký černý obrys, který se zakusoval do záře měsíčního svitu na vlnách. Když jsem přimhouřila oči, spatřila jsem tu siluetu lépe. Rozrostla se do nízkého nepravidelného trojúhelníku" s jednou stranou delší, svažující se do vln pozvolněji. Přijeli jsme blíž a já jsem viděla, že je ten obrys jakoby roztřepený a v lehkém vánku se naklání.
A když jsem pak pořádně zaostřila, začaly mi všechny ty kousky dohromady dávat smysl: před námi z vody vyrostl ostrůvek, mávající palmovými ratolestmi, s pláží bledě zářící ve světle měsíce.
"Kde to jsme?" zašeptala jsem udiveně, zatímco Edward změnil kurz a zamířil k severní straně ostrova.
Slyšel mě i přes hluk motoru a roztáhl ústa do širokého úsměvu, až mu v měsíčním světle zasvítily zuby.
"Tohle je ostrov Esmé."
Loď výrazně zpomalila a přesně dosedla na místo u krátkého mola postaveného z dřevěných prken, vybělených měsícem. Motor ustál a ticho, které následovalo, bylo hluboké. Nebylo slyšet nic než vlny pleskající zlehka o člun a šumění větříku v palmách. Vzduch byl teplý, vlhký a voňavý - jako pára, která zůstane po horké sprše.
"Ostrov Esmé?" Mluvila jsem tiše, ale stejně mi hlas v té tiché noci zněl příliš hlasitě.
"Dar od Carlislea - Esmé nám nabídla, že si ho můžeme vypůjčit."
Dar. Kdo dává ostrov jako dar? Zamračila jsem se. Dosud mi nedošlo, že se Edward svou neskutečnou štědrost měl od koho naučit.
Postavil kufry na molo a pak se otočil zpátky a s oslnivým úsměvem se natáhl pro mě. Místo aby mě vzal za ruku, zvedl si mě do náruče.
"Neměl bys s tímhle počkat až přes práh?" zeptala jsem se udýchaně, zatímco on zlehka vyskočil z lodi.
Zakřenil se. "Jsem prostě důkladnost sama."
Popadl rukojeti obou velkých lodních kufrů do jedné ruky, druhou si mě tiskl na prsa, a nesl mě po molu na bledou pískovou pěšinu, která vedla temnou vegetací.
Chvilku v té džungli byla jen tma jako v pytli, ale pak jsem před námi spatřila teplé světlo. Rázem mi došlo, že vychází z domu - dva jasné pravidelné čtverce byla široká okna rámující vstupní dveře - a hned na mě zase zaútočila tréma, silněji než předtím, horší, než když jsem si myslela, že máme namířeno do hotelu.
Srdce mi slyšitelně bušilo do žeber a dech jako by se mi v krku zadrhával. Cítila jsem na tváři Edwardův pohled, ale za nic na světě bych se mu teď nekoukla do očí. Zírala jsem přímo před sebe a nic neviděla.
Nezeptal se, na co myslím, což pro něj nebylo typické. Usoudila jsem, že je možná právě tak nervózní, jako jsem najednou byla já.
Postavil kufry na hlubokou verandu, aby otevřel dveře - bylo odemčeno.
Podíval se na mě, počkal, až se mu podívám do očí, a pak překročil práh.
Nesl mě domem a cestou rozsvěcel světla. Ani jsme nedutali. Dům mi na první pohled připadal docela velký na tak malý ostrov, a tak nějak povědomý. Už jsem si zvykla na škálu bledých odstínů na bledém podkladě, kterou měli Cullenovi rádi; připadalo mi to tu jako u nich doma. Nedokázala jsem se ovšem soustředit na žádné podrobnosti. Divoké tepání pulzu v uších mi všechno trochu rozmazávalo.
Pak se Edward zastavil a rozsvítil poslední světlo.
Pokoj byl velký a bílý a protější stěna byla téměř celá prosklená - standartní dekor pro mé upíry. Venku jasně svítil měsíc do bílého písku a jen pár metrů od domu se třpytily vlny. Ale toho jsem si skoro nevšimla. Zaměřila jsem se na obrovskou bílou postel uprostřed místnosti, ověšenou vzdouvajícími se oblaky sítí proti komárům.
Edward mě postavil na nohy.
"Já.. dojdu pro kufry."
V místnosti bylo příliš teplo a větší dusno než venku v tropické noci. Na zátylku mi vyrazila kapka potu. Udělala jsem pár kroků před sebe, pak jsem natáhla ruku a dotkla se nadýchané moskytiéry. Bůhvíproč jsem cítila potřebu se přesvědčit, že je to všechno skutečné.
Neslyšela jsem Edwarda se vrátit. Najednou mě jeho studený prst pohladil po zátylku a setřel tu kapičku potu.
"Je tady trochu horko," řekl omluvně. "Myslel jsem.. že to tak bude lepší."
"Důkladnost sama," zamumlala jsem šeptem a on se uchichtl. Jeho smích zněl nervózně, což se mu nepodobalo.
"Snažil jsem se myslet na všechno, co by nám to.. usnadnilo," přiznal.
Hlasitě jsem polkla, stále jsem se na něj nedokázala podívat. Už měl někdy někdo takovou svatební noc?
Odpověď jsem znala. Ne. Nikdo.
"Napadlo mě," řekl Edward pomalu, "jestli.. napřed.. by ses třeba se mnou chtěla vykoupat při měsíčku?" Zhluboka se nadechl a hlas měl uvolněnější, když zase promluvil. "Voda bude velmi teplá. Tahle pláž se ti bude líbit."
"To zní hezky." Hlas se mi zlomil.
"Možná bys teď chtěla chviličku jen pro sebe.. Pro člověk to byla dlouhá cesta."
Prkenně jsem přikývla. Vážně jsem jen slabý člověk;pár minut o samotě mi prospěje.
Přejel mi rty po krku, těsně pod uchem. Krátce se zasmál a jeho studený dech mě pošimral na přehřáté kůži. "Ať vám to netrvá moc dlouho, paní Cullenová."
Trochu jsem sebou trhla při zvuku svého nového příjmení.
Znovu mi přejel rty po krku až na rameno. "Počkám na tebe ve vodě."
Přešel k francouzskému oknu, které vedlo přímo na písečnou pláž. Cestou si stáhl košili, hodil ji na podlahu, a pak se protáhl dveřmi do měsíčního světla. Dusný slaný vzduch v místnosti se jeho odchodem rozvířil.
Vzplála mi kůže jako oheň? Musela jsem se podívat, abych se přesvědčila. Ne, nehořela jsem. Alespoň ne viditelně.
Připomněla jsem si, že mám dýchat, a pak jsem vrávorala k obřímu kufru, který Edward otevřel na nízké bílé komodě. Musel být můj, protože na vrchu a taky tam byla spousta růžové, ale nepoznávala jsem jediný kus svého oblečení. Jak jsem se prohrabávala úhledně složenými komínky - a hledala něco známého a pohodlného, třeba staré tepláky - zarazilo mě, že je to samá krajka a jemný satén. Prádlo. Nebo spíš prádélko, sexy a s francouzskými visačkami.
Nevěděla jsem jak ani kdy, ale jednoho dne mi za tohle Alice zaplatí.
Vzdala jsem to, šla jsem do koupelny a vykoukla ven dlouhými okny, která vedla na stejnou pláž jako francouzské okno z pokoje. Neviděla jsem ho; říkala jsem si, že bude pod vodou; nepotřeboval se vynořovat a nadechovat jako smrtelník. Písek v jeho světle bíle zářil. Můj pohled upoutal drobný pohyb - přes zakřivený kmen jedné z palem, které lemovaly pláž, byly přehozeny jeho zbývající šaty a pohupovaly se ve vánku.
Kůži mi zase polilo horko.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla a pak jsem se vrátila k zrcadlům nad dlouhou řadou pultů. Vypadala jsem přesně jako ten, kdo prospal celý den v letadle. Našla jsem si kartáč a škubavými pohyby rozčesávala zacuchaný účes na zátylku, dokud nebyl hladký a štětiny kartáče plné vlasů. Pečlivě jsem si vyčistila zuby, dvakrát. Pak jsem si opláchla obličej a postříkala si vodou zátylek, abych ho trochu zchladila. Bylo to tak příjemné, že jsem si omyla i paže a nakonec jsem to vzdala a dala si sprchu. Věděla jsem, že je směšné sprchovat se, když se jdu za chvíli koupat, ale potřebovala jsem se uklidnit a horká voda byla spolehlivý způsob, jak toho dosáhnout.
Také oholit si nohy mi připadalo jako dobrý nápad.
Když jsem byla hotová, popadla jsem z pultu obrovskou bílou osušku a ovinula si ji pod pažemi kolem těla.
Pak jsem se ocitla před dilematem, které jsem dosud neřešila. Co si mám vzít na sebe? Jasně že ne plavky. A znovu se obléknout se mi zdálo docela hloupé. Na věci, které mi sbalila Alice, jsem nechtěla ani pomyslet.
Dýchání se mi začalo zase zrychlovat a ruce se mi roztřásly - a zklidňující účinky sprchy byly rázem ty tam. Začalo mi být trochu na omdlení, panická ataka nebyla daleko. Posadila jsem se ve velké osušce na studenou dlažbu a sklonila hlavu mezi kolena. Modlila jsem se, aby se nerozhodl jít se po mně podívat, než se stihnu dát dohromady. Dovedla jsem si představit, co by si myslel, kdyby mě tu takhle viděl zmatkovat.
Nebylo by pro něj těžké přesvědčit sám sebe, že děláme chybu.
A já jsem se neděsila toho, že bych si myslela, že děláme chybu. Vůbec ne. Děsila jsem se, protože jsem neměla ponětí, jak se to dělá, a bála jsem se vyjít z pokoje a vrhnout se do toho po hlavě. Obzvlášť ve francouzském prádle. Věděla jsem, že na to ještě nejsem připravená.
Jako kdybych měla vyjít na jeviště před tisíce diváků, a neznala text.
Jak to lidé dělají - spolknout všechny své obavy a bezpodmínečně důvěřují tomu druhému navzdory veškeré nedokonalosti a strachu, který mají - bez té naprosté odevzdanosti, které se mi od Edwarda dostávalo? Kdyby tam venku nebyl Edward, kdybych každou buňkou svého těla nevěděla, že mě miluje stejně tak, jako já miluji jeho - bezpodmínečně, neodvolatelně a - buďme upřímní, iracionálně -, nikdy bych nebyla schopná z té podlahy vstát.
Ale byl to Edward tam venku, a tak jsem si pro sebe zašeptala "Nebuď srab" a vyškrábala jsem se na nohy. Uvázala jsem si osušku pevněji kolem těla a vyšla odhodlaně z koupelny. Kolem kufru plného krajek a velké postele, na které jsem se ani nepodívala. Prošla jsem otevřenými prosklenými dveřmi do písku jemného jako prach.
Všechno bylo černobílé, vyšisované měsíčním světle. Pomalu jsem kráčela po teplém prachu a zastavila se vedle zakřiveného stromu, u kterého si nechal šaty. Položila jsem ruku na hrubou kůru a zkontrolovala dýchání, abych se ujistila, že je vyrovnané. Nebo dostatečně vyrovnané.
Podívala jsem se přes nízké vlnky, v té tmě úplně černé, a hledala jsem ho.
Nebylo těžké ho najít. Stál zády ke mně, po pás v půlnoční vodě, a díval se nahoru na oválný měsíc. V sinalém světle měsíce byla jeho pokožka dokonale bílá jako písek, jako měsíc sám, a jeho mokré vlasy vypadaly černé jako oceán. Stál bez hnutí, ruce mu spočívaly na hladině; kolem něj se lámaly nízké vlnky, jako by byl z kamene. Dívala jsem se na hladké linie jeho zad, ramenou, paží, krku, jeho dokonalou postavu..
Kůže už mi nehořela náhlým plamenem - oheň teď doutnal pomalu a hluboko ve mně, až pohltil všechny mé rozpaky, mou plachou nejistotu. Bez váhání jsem si nechala osušku sklouznout po těle, přehodila ji přes strom s jeho oblečením a vstoupila do bílého světla; byla jsem v něm také bledá jako sněžný písek.
Neslyšela jsem zvuky svých kroků, když jsem přicházela k vodě, ale Edward asi ano. Neotočil se. Drobné vlnky se mi čeřily u nohou a já jsem viděla, že měl pravdu - voda byla velmi teplá, jako ve vaně. Vstoupila jsem do ní, opatrně našlapujíc po neviditelném mořském dně, ale moje obava byla zbytečná; písek byl všude dokonale hladký. Dno se lehce svažovalo k místu, kde stál Edward. Kráčela jsem slabým proudem, až jsem se ocitla vedle něj, a pak jsem položila ruku zlehka přes jeho studenou dlaň.
"To je krása," vydechla jsem a zadívala se na měsíc.
"Jde to," odpověděl nevzrušeně. Pomalu se otočil tělem ke mně; tím pohybem rozčeřil drobné vlnky, které mu narážely na kůži. Z ledového obličeje na mě hleděly stříbrné oči. Obrátil dlaň a naše prsty se pod hladinou propletly. Voda byla tak teplá, že mi ani nenaskočila husí kůže jako obvykle.
"Ale slovo krása bych nepoužil," pokračoval. "Co je krása měsíce v porovnání s tebou.."
Pousmála jsem se, pak jsem zvedla volnou ruku - už se mi nechvěla - a položila jsem mu ji na srdce. Bílá na bílé; konečně jsme se k sobě hodili. Při mém teplém dotyku se malinko zachvěl. Jeho dech zhrubl.
"Slíbil jsem, že to zkusíme," zašeptal, najednou napjatý. "Jestli.. jestli ti něco udělám, jestli tě to bude bolet, musíš mi to okamžitě říct."
Vážně jsem přikývla a dívala se mu přitom do očí. Udělala jsem další krok ve vlnách a opřela si mu hlavu o prsa.
"Neboj se," zašeptala jsem. "Patříme k sobě."
Najednou mě přemohla pravda mých vlastních slov. Tento okamžik byl tak dokonalý, tak správný, nebylo možné o něm pochybovat.
Ovinul paže kolem mě a tiskl mě k sobě; léto a zima. Měla jsem pocit, jako by každým nervovým zakončením v mém těla proudila elektřina.
"Navěky," souhlasil a jemně nás stáhl do hlubší vody.
Ráno mě probudilo slunce, které mě pálilo do nahých zad. Bylo pozdní odpoledne, možná dokonce odpoledne, nebyla jsem si jistá. Všechno kromě času mi ovšem jasné bylo; věděla jsem přesně, kde jsem - ležela jsem v té široké bílé posteli ve velké místnosti, do které otevřenými dveřmi proudilo zářivé sluneční světlo. Oblaka baldachýnu tlumila jeho svit.
Neotevřela jsem oči. Byla jsem tak šťastná, že se mi na tom nechtělo vůbec nic měnit. Bylo slyšet jenom šplouchající vlny zvenčí, naše dýchání, tlukot mého srdce..
Cítila jsem se pohodlně, i s pečícím sluncem. Edwardova studená kůže dokonale vyrovnávala tu horkost. Ležet mu na studených prsou, jeho paže ovinuté kolem sebe, mi připadalo tak lehké a přirozené. Líně jsem přemítala, čeho jsem se to včera v noci tak bála. Všechny moje obavy mi teď připadaly přinejmenším pošetilé.
Jemně mi přejížděl prsty po křivkách páteře a já jsem poznala, že ví, že jsem vzhůru. Nechala jsem oči zavřené, objala jsem ho pevněji kolem krku a přitiskla se k němu blíž.
Nepromluvil; jeho prsty se mi pohybovaly po zádech nahoru a dolů, stěží se jich dotýkaly, jak mi lehce kreslil po kůži.
Klidně bych tu takhle ležela napořád a nikdy neporušila tenhle okamžik, ale moje tělo mělo jiné úmysly. Zasmála jsem se svému netrpělivému žaludku. Připadalo mi přízemní mít hlad po tom všem, co se minulou noc stalo. Jako když přistanete zpátky na zem z nějaké velké výšky.
"Co je tu k smíchu?" zašeptal a stále mi hladil záda. Zvuk jeho hlasu, vážný a chraplavý, s sebou přinesl záplavu vzpomínek na noc, a já jsem ucítila, jak mi červená obličej i krk.
Místo odpovědi na jeho otázku mi zakručelo v žaludku. Zasmála jsem se znovu. "Bohužel svou lidskost nedokážu dlouho držet na uzdě."
Čekala jsem, že se zasměje se mnou, ale neudělal to. Přes mnoho vrstev blaženosti, která mi zamotala hlavu, mi pomalu začalo docházet, že kolem mé prozářené bubliny čirého štěstí panuje jiná atmosféra.
Otevřela jsem oči; první věc, kterou jsem viděla, byla bledá, skoro stříbřitá kůže jeho krku, oblouk jeho brady nad mým obličejem. Čelist měl napjatou. Nazdvihla jsem se na loktu, abych mu viděla do tváře.
Zíral na nadýchaný baldachýn nad námi a nepodíval se na mě, když jsem pozorovala jeho vážné rysy. Ve tváři měl zděšení - až jsem sebou trhla.
"Edwarde," řekla jsem a trochu jsem se zajíkla, "co se děje? Co se stalo?"
"Musíš se ještě ptát?" Jeho hlas byl tvrdý, cynický.
Můj první instinkt, výsledek celoživotní nejistoty, bylo přemítat, co jsem provedla. Procházela jsem v duchu všechno, co se stalo, ale nenašla jsem v paměti jedinou falešnou notu. Všechno to bylo jednodušší, než bych čekala; zapadali jsme do sebe jako kousky skládanky, jako by naše těla byla stvořena jedno pro druhé. Cítila jsem tiché zadostiučinění - byli jsme fyzicky kompatibilní, stejně jako ve všech ostatních ohledech. Oheň a led, schopné existovat spolu, aniž by se navzájem zničily. Další důvod, že k němu patřím.
Nenapadlo mě nic, čím bych si vysloužila tak přísný a studený pohled. Co mi uniklo?
Prstem uhladil ustarané vrásky na mém čele.
"Na co myslíš?" zašeptal.
"Zlobíš se. To nechápu. Co jsem..?" nedokázala jsem dokončit větu.
Přimhouřil oči. "Jak moc tě to bolí, Bello? Pravdu - nesnaž se to zlehčovat."
"Bolí?" opakovala jsem; hlas se mi zhoupl do výšky, jak mě to slovo zaskočilo.
Zvedl obočí a rty měl pevně sevřené.
Udělala jsem rychlou kontrolu, protáhla jsem si automaticky tělo, napjala a uvolnila svaly. Byla jsem ztuhlá a leckde mě bolelo, to byla pravda, ale spíš převládal podivný pocit, že se mi všechny kosti uvolnily z kloubů a moje tělo získalo konzistenci medúzy. Nebylo to nepříjemné.
A tak mě trochu rozzlobilo, že mi kazí tohle nejdokonalejší ráno v životě nějakými pesimistickými předpoklady.
"Jak jsi na to přišel? Nikdy mi nebylo líp."
Zavřel oči. "Nech toho."
"A čeho?"
"Přestaň dělat, že nejsem zrůda, když jsem tohle dovolil!"
"Edwarde!" zašeptala jsem, teď už opravdu rozzlobená. Vláčel mé rozjasněné vzpomínky temnotou, chtěl je pošpinit. "Tohle už nikdy neříkej."
Neotevřel oči; jako kdyby mě nechtěl vidět.
"Podívej se na sebe, Bello. Pak mi řekni, že nejsem zrůda."
Ublížená a šokovaná jsem ho poslechla a pak nevěřícně vydechla.
Co se mi to stalo? Nechápala jsem, odkud se vzal ten nadýchaný bílý sníh, který se mi lepil na kůži. Zatřásla jsem hlavou a z vlasů se mi snášel vodopád něčeho bílého.
Stiskla jsem jeden ten měkký bílý kousek mezi prsty. Bylo to prachové peříčko.
"Proč mám na sobě to peří?" zeptala jsem se zmateně.
Netrpělivě vydechl. "Prokousl jsem polštář. Nebo dva. Ale o tom nemluvím."
"Tys.. prokousl polštář? Proč?"
"Koukni, Bello!" skoro zavrčel. Vzal mě za ruku - velmi opatrně - a natáhl mi paži. "Koukni na tohle."
Tentokrát jsem pochopila, co měl na mysli.
Pod popraškem peří mi na bledé kůži paže začínaly rozkvétat nafialovělé modřiny. Očima jsem sledovala cestičku, kterou mi tvořily k rameni, pak dolů přes žebra. Vytáhla jsem ruku, abych si prohlédla zbarvení levého předloktí, a sledovala jsem, jak bledne, když se ho dotknu, a pak se znovu objeví. Trochu to bolelo.
Tak lehce, že se mě sotva dotýkal, pokládal Edward ruku na modřiny na mé paži, jednu po druhé, a přikládal své dlouhé prsty k otiskům, které se s nimi přesně shodovaly.
"No tohle," podivila jsem se.
Snažila jsem se na to vzpomenout - vzpomenout si na bolest -, ale nemohla jsem. Nemohla jsem si vybavit žádný okamžik, kdy by mi jeho sevření připadalo příliš těsné, jeho ruce příliš tvrdé. Jenom jsem si pamatovala, že jsem chtěla, aby mě držel pevněji, a působilo mi rozkoš, když mě poslechl..
"Je mi to.. tak líto, Bello," šeptal, zatímco jsem zírala na modřiny. "Moc dobře jsem to věděl. Neměl jsem -" Vydal ze sebe tichý hrdelní zvuk "Je mi to líto víc, než ti dokážu vypovědět."
Zakryl si obličej paží a úplně zkameněl.
Seděla jsem dlouhou chvíli v naprostém úžasu a snažila se smířit - teď, když jsem to pochopila - s jeho zoufalstvím. Tolik se to lišilo od toho, co jsem cítila já, že jsem to nedokázala přijmout.
Šok postupně odezněl a nic pro něm nezbylo. Jen prázdnota. Moje mysl byla prázdná. Nedokázala jsem vymyslet, co bych mu řekla. Jak bych mu to měla správně vysvětlit? Jak bych ho mohla naplnit štěstím, které sama prožívám - nebo které jsem prožívala ještě před chvilkou?
Dotkla jsem se jeho paže, ale on nereagoval. Ovinula jsem mu prsty kolem zápěstí a snažila se stáhnout mu paži z obličeje, ale to bych stejně tak mohla tahat za ruku sochu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama