Nakonec bude všechno v pořádku. Dokud to není v pořádku, není to konec.

5. OSTROV ESMÉ 2/2

16. srpna 2015 v 17:09 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
"Edwarde."
Nepohnul se.
"Edwarde?"
Nic. No, tak to tedy bude monolog.
"Mně to není líto, Edwarde. Já jsem.. ani ti to nedokážu říct. Jsem tak šťastná. to se ani nedá vypovědět. Nezlob se. Nezlob. Mně je vážně f-"
"Neříkej slovo fajn." Jeho hlas byl chladný, "Jestli si ceníš mojí duševní příčetnosti, tak neříkej, že ti je fajn."
"Ale mě je," zašeptala jsem.
"Bello," skoro zasténal. "Nech toho."
"Ne. Ty toho nech, Edwarde."
Posunul paži; jeho zlaté oči se na mě obezřetně podívaly.
"Nekaž to," řekla jsem mu. "Já jsem šťastná."
"Už jsem to zkazil." zašeptal.
"Přestaň," odsekla jsem.
Slyšela jsem, jak zaskřípal zuby.
"No tak!" zaúpěla jsem. "Proč už mi nedokážeš číst myšlenky? To je tak nevýhodné, být mentálně nemá!"
Trochu vykulil oči, moje slova ho zaujala.
"To je mi novinka. Jsi ráda, že ti nemůžu číst myšlenky."
"Dneska ne."
Díval se na mě. "Proč?"
Rozhodila jsem frustrovaně ruce a pocítila bolest v rameni, které jsem si ovšem nevšímala. "Protože všechna tahle úzkost by byla úplně zbytečná, kdybys dokázal vidět, jak se právě cítím! Nebo aspoň jak jsem se před pěti minutami cítila. Byla jsem dokonale šťastná. Totálně a úplně, blažeností celá bez sebe. Teď - no, vlastně jsem docela naštvaná."
"Taky máš proč se zlobit."
"No, dobře, tak mám. Už se ti ulevilo?"
Vzdychl. "Ne. Nevěřím, že by mi teď něco mohlo zvednout náladu."
"Tohle," odsekla jsem. "Přesně tohle mi vadí, pro tohle se teď zlobím. Otrávils mě, Edwarde."
Zdvihl oči v sloup a zavrtěl hlavou.
Zhluboka jsem se nadechla. Teď už jsem tu bolest cítila víc, ale nebylo to tak hrozné. Asi jako po dni stráveném v posilovně. To jsem absolvovala s Renée, když si usmyslela, že bude provozovat fitness. Šedesát pět výpadů s pětikilovou činkou v každé ruce. Druhý den jsem nemohla chodit. Tohle nebylo ani z poloviny tak bolestivé.
Spolkla jsem svou podrážděnost a snažila se ho uchlácholit. "Věděli jsme, že to nebude jednoduché. Myslela jsem, že se to rozumí samo sebou. Ale - ono to bylo snadnější, než jsem si myslela. A tohle vážně nic není." Přejela jsem si prsty po paži. "Myslím, že to napoprvé, vzhledem k tomu, že jsme nevěděli, co čekat, jsme si vedli úžasně. S trochou cviku -"
Jeho výraz najednou tak ožil, že jsem se odmlčela v půli věty.
"Rozumí samo sebou? Tys něco takového čekala, Bello? Tušila jsi, že ti ublížím? Myslela sis, že to bude horší? Považuješ experiment za úspěšný, protože jsi ho přežila? Žádná zlomená kost - to se rovná vítězství?"
Mlčela jsem a nechala ho, aby to ze sebe dostal. Pak jsem ještě chvíli počkala, ne se mu dýchání vrátilo zpátky k normálu. Když jsem mu viděla na očích, že už je klidnější, odpověděla jsem pomalu, pečlivě volenými slovy.
"Nevěděla jsem, co očekávat - ale rozhodně jsem netušila, jak.. jak.. jak nádherné a dokonalé to bude." Hlas mi ztichl na šepot, očima jsem sklouzla z jeho obličeje dolů na své ruce. "Tedy, nevím, jaké to bylo pro tebe, ale já jsem to vnímala takhle."
Studený prst mi zvedl bradu.
"Tohle ti dělá starosti?" Ucedil skrz zuby. "Že jsem si to neužil?"
Moje oči zůstávaly sklopené. "Já vím, že to není to samé. Ty nejsi člověk. Jenom jsem se snažila vysvětlit, že jako člověk, no, zkrátka že si nedovedu představit, že by v lidském životě mohlo být ještě něco lepšího."
Mlčel tak dlouho, že jsem nakonec musela vzhlédnout. Jeho obličej byl teď měkčí, zamyšlený.
"Koukám, že toho je víc, zač se musím omlouvat." Zamračil se. "Ani ve snu mě nenapadlo, že si moje výčitky za to, co jsem ti provedl, vyložíš tak, že pro mě tahle noc asi nebyla.. no, nejlepší nocí mé existence. Ale nechci na ni vzpomínat takhle, když jsem ti tak.."
Rty se mi trochu povytáhly v koutcích. "Vážně? Nejlepší ze všech?" zeptala jsem se tiše.
Vzal mi obličej do dlaní a pátravě se na mě zadíval. "Když jsme spolu uzavřeli dohodu, šel jsem si promluvit s Carlislem, doufal jsem, že mi pomůže. Samozřejmě mě varoval, že to pro tebe bude velmi nebezpečné." Po tváři mu přelítl stín. "Ovšem důvěřoval mi - a já jsem si jeho důvěru nezasloužil."
Chtěla jsem protestovat, a on mi položil dva prsty na rty, než jsem mohla něco říct.
"Také jsem se ho ptal, co bych od toho měl čekat já. Nevěděl jsem, jaké to pro mě bude.. když jsem upír." Nešťastně se usmál. "Carlisle mi řekl, že je to velmi silný zážitek, kterému se nic nevyrovná. Upozornil mě, že tělesná láska je něco, co bych neměl brát na lehkou váhu. Ale uklidnil mě, že se toho nemusím bát - ty už jsi mě úplně změnila." Tentokrát byl jeho úsměv upřímnější.
"Mluvil jsem taky s braty. Řekli mi, že je to velká rozkoš. To nejlepší hned po pití lidské krve." Mezi obočím se mu objevila vráska. "Ale já jsem ochutnal tvou krev, a žádná krev nemůže být mocnější než tohle.. Nemyslím, že by se přímo pletli. Jenom to pro nás bylo jiné. Zažil jsme něco víc."
"Bylo to víc. Bylo to všechno."
"To však nemění nic na tom, že to nebylo správné. I kdyby ses při tom cítila tak, jak říkáš."
"Co má tohle znamenat? Myslíš, že si to vymýšlím? Proč?"
"Abys mi ulevila od pocitu viny. Nemůžu ignorovat důkazy, Bello. Ani to, jak se stále snažíš zlehčovat každou mou chybu."
Vzala jsem ho za bradu a naklonila ji tak, že naše obličeje byly pár centimetrů od sebe. "Poslouchej mě, Edwarde Cullene. Já kvůli tobě nic nepředstírám, jasné? Ani jsem nevěděla, že bych ti měla zlepšovat náladu, dokud jsi nezačal se vším tím lamentováním. Já jsem nikdy v životě nebyla tak šťastná - nebyla jsem tak šťastná, ani když ses rozhodl, že mě miluješ víc, než mě toužíš zabít, ani to první ráno, kdy jsem se vzbudila a tys tam na mě čekal.. Ani když jsem slyšela tvůj hlas v baletním studiu" - škubl sebou při staré vzpomínce na mé osobní setkání s lovícím upírem, ale já jsem pokračovala - "ani když jsi řekl "Ano" a já jsem si uvědomila, že tím tě získávám navždycky. To jsou nejšťastnější vzpomínky, které mám, a tohle je lepší než kterákoliv z nich. Tak se s tím prostě smiř."
Dotkl se zamračené vrásky mezi mým obočím. "Teď se kvůli mně trápíš. To jsem nechtěl."
"Sám se s tím týráš. To je jediná věc, která je tu teď špatně."
Přimhouřil oči, pak se zhluboka nadechl a přikývl. "Máš pravdu. Minulost je minulost a já už ji nezměním. Nemá smysl, abych ti svými pocity kazil hezké chvilky. Odteď budu dělat, co bude v mých silách, abys byla zase šťastná."
Pozorovala jsem podezíravě jeho obličej a on mi věnoval upřímný úsměv.
"Co bude v tvých silách, abych byla zase šťastná?"
V tu chvíli mi zakručelo v břiše.
"Máš hlad," řekl rychle. Vyskočil z postele a přitom za sebou zvedl oblak peří. Což mi něco připomnělo.
"Hele, proč ses vlastně rozhodl ničit Esmé polštáře?" zeptala jsem se, posadila se a vytřásla si další peří z vlasů.
Už měl na sobě volné khaki kalhoty a stál u dveří, prohraboval si vlasy a vytahoval z nich peříčka.
"Nevím, že bych se v noci o něčem rozhodoval," zašeptal. "Máme štěstí, že to byly jenom polštáře, a ne ty." Zhluboka se nadechl a pak zavrtěl hlavou, jako kdyby setřásl ošklivé myšlenky. Tvář se mu roztáhla do věrohodného úsměvu, ale tušila jsem, že se musí moc přemáhat, aby ho vyloudil.
Opatrně jsem sklouzla z vysoké postele a znovu se protáhla. Tentokrát už jsem si lépe uvědomovala bolest a místa, odkud se ozývá. Slyšela jsem, jak zatajil dech. Odvrátil se ode mě, ruce sevřené v pěst, kotníky bílé.
"To vypadám tak hrozně?" zeptala jsem se a snažil se o veselý tón. Začal zase dýchat, ale neotočil se, asi nechtěl, abych viděla, jak se tváří. Šla jsem se do koupelny prohlédnout.
Zírala jsem na své nahé tělo v celoplošném zrcadle vedle dveří.
Už jsem na tom rozhodně byla hůř. Přes jednu lícní kost se mi táhl slabý stín, rty jsem měla trochu nateklé, ale kromě toho byl můj obličej v pořádku. Zbytek těla jsem měla ozdobený modrofialovými fleky. Soustředila jsem se na modřiny, které bude nejtěžší zakrýt - na pažích a ramenou. Nebyly tak hrozné. Mně se kůže zbarví často. V době, kdy se modřina ukáže, většinou už ani nevím, jak jsem k ní přišla. Samozřejmě, tyhle se teprve vybarvují. Zítra budu vypadat ještě mizerněji. To nám věci nijak neusnadní.
Podívala jsem se pak na vlasy a zaskučela jsem.
"Bello?" Stál vedle mě ve chvíli, kdy jsem ze sebe vydala ten zvuk.
"Tohle z vlasů nikdy nedostanu!" ukázala jsem si na hlavu, která vypadala, jako kdyby se mi tam uhnízdila slepice. Začala jsem si vybírat peříčka.
"Hlavně že máš starost o vlasy," zamumlal, ale přistoupil ke mně a pomáhal mi, šlo mu to mnohem rychleji.
"Jak to, že ses tomuhle nezasmál? vypadám směšně."
Neodpověděl; jenom dál vytahoval. Stejně jsem znala odpověď - v téhle náladě by ho nerozesmálo nic.
"Tohle k ničemu nevede," vzdychla jsem si po chvilce. "Je to celé zaschlé. Pokusím se to vymýt." Otočila jsem se a ovinula paže kolem jeho studeného pasu. "Chceš mi pomoct?"
"Radši ti půjdu obstarat něco k jídlu," řekl tiše a jemně se mi vyvinul z objetí. Vzdychla jsem, ale už byl pryč.
Vypadalo to, že je po líbánkách. Při té myšlence mi v krku vyrostl knedlík.
Když jsem se zbavila skoro všeho peří a oblékla do neznámých bílých bavlněných šatů, které zakrývaly ty nejhorší fialové skvrny, vydala jsem se tam, odkud se linula vůně vajíček, slaniny a čedaru.
Edward stál u nerezového sporáku a právě přendával omeletu z pánve na světle modrý talíř ležící na lince. Vůně jídla mě přemohla. Měla jsem pocit, že bych dokázala sníst i talíř s pánví; žaludek mi hlady zpíval.
"Tady máš," řekl. Otočil se s úsměvem na tváři a postavil talíř na malý kachlový stoleček.
Posadila jsem se na jednu ze dvou z kovových židlí a začala jsem do sebe házet horká vejce. Pálila mě v krku, ale bylo mi to jedno.
Posadil se na proti mně. "Nekrmím tě dost často."
Polkla jsem a pak jsem mu připomněla: "Spala jsem. Tohle je mimochodem vážně dobrota. Úžasné, na někoho, kdo nic nejí."
"Kluci v akci," prozradil a oslnil mě mým nejoblíbenějším pokřiveným úsměvem.
Byla jsem šťastná, že ten úsměv vidím, šťastná, že se mi zase začíná vracet ten starý dobrý Edward.
"Požádal jsem úklidovou četu, aby zásobila kuchyni. To bylo v tomhle domě poprvé. Budu je muset požádat, aby uklidili to peří.." Odmlčel se s pohledem upřeným na nějaké místo nad mou hlavou. Neodpověděla jsem, bála jsem se, abych neřekla něco, co by ho zase vytočilo.
Snědla jsem všechno, ačkoliv toho udělal dost pro dva.
"Děkuju," řekla jsem mu. Naklonila jsem se před stůl, abych ho políbila. Automaticky mi polibek oplatil a pak najednou ztuhl a odklonil se.
Zaskřípala jsem zuby a otázka, kterou jsem položila, zněla jako obvinění. "Ty už se mě nedotkneš, co budeme tady, že ne?"
Zaváhal, pak se pousmál a zvedl ruku, aby mě pohladil po tváři. Jeho prsty jemně spočinuly na mé kůži a já jsem se neubránila tomu, abych mu nevtiskla obličej do dlaně.
"Ty víš, že takhle jsem to nemyslela."
Vzdychl a spustil ruku. "Já vím. A pochopila jsi to dobře." Odmlčel se a lehce pozvedl bradu. A pak promluvil s pevným odhodláním. "Nebudu se s tebou milovat, dokud nebudeš proměněná. Už ti nikdy neublížím."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama