Nakonec bude všechno v pořádku. Dokud to není v pořádku, není to konec.

6. ROZPTYLOVÁNÍ 1/2

17. srpna 2015 v 17:15 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
Moje rozptylování se na ostrově Esmé stalo prioritou číslo jedna. Potápěli jsme se (no, já jsem plavala se šnorchlem v puse, zatímco on předváděl svou nekonečnou schopnost obejít se bez kyslíku). Prozkoumali jsme malou džungli, která obklopovala skalnatý vrcholek. Šli jsme se podívat na papoušky, kteří žili pod zeleným příkrovem na jižním konci ostrova. Sledovali jsme západ slunce ze skalnaté západní zátoky. Plavali jsme se sviňuchami, které si tam hráli v teplých mělkých vodách. Tedy alespoň já; když byl ve vodě Edward, sviňuchy zmizely, jako kdyby se tam objevil žralok.
Věděla jsem, co se děje. Snažil se mě rozptýlit, zabavit, abych pořád neotravovala kvůli sexu. Kdykoliv jsem se ho snažila přemluvit, abychom se jen tak svalili k velkoplošné plazmové televizi a koukali na některé z milionu DVD, co tam měli, lákal mě z domu kouzelnými slovy jako korálové útesy, podmořské jeskyně a mořské želvy. Chodili jsme, chodili a chodili celý den, takže když slunce konečně zapadlo, byla jsem vždycky vyhladovělá a vyčerpaná.
Každý večer jsem usínala nad talířem hned poté, co jsem dojedla večeři; jednou jsem dokonce skutečně usnula přímo u stolu a on mě musel odnést do postele. Částečně to bylo tím, že vždycky navařil víc, než jeden člověk dokáže sníst, ale já jsem byla po tom celodenním plavání a šplhání tak hladová, že jsem toho většinu spořádala. Najedená a utahaná jsem pak sotva udržela víčka. Všechno to bylo bezpochyby součástí jeho plánu.
Vyčerpání mi ho moc přesvědčit nepomáhalo. Ale nevzdávala jsem to. Zkoušela jsem se hádat, stěžovat si a brblat, ale všechno marno. Obvykle jsem upadla do nevědomí ještě dřív, než jsem stihla přitlačit na pilu. Ovšem moje sny mi připadaly tak skutečné - byly to hlavně noční můry, živější než obvykle, asi kvůli těm příliš jasným barvám na ostrově - že jsem se probouzela unavená, ať jsem spala sebelépe..
Asi tak týden po našem příjezdu na ostrov jsem se rozhodla, že se pokusím o kompromis. Už se nám to několikrát osvědčilo.
Teď jsme spali v modrém pokoji. Uklízecí personál měl přijít až nazítří, takže v bílém pokoji stále zůstávala sněhová přikrývka z peří. Modrý pokoj byl menší, postel měla rozumnější rozměry. Stěny byly tmavé, obložené týkovým dřevem, a všechny doplňky byly z luxusního modrého hedvábí.
Zvykla jsem si nosit pár kousků z Aliciny kolekce prádla v noci na spaní - věcí, které toho mimochodem neodhalovaly tolik jako ty mrňavoučké bikiny, které mi taky sbalila. Přemítala jsem, jestli neměla vidění, proč budu něco takového chtít, a pak jsem se otřásla, protože mi z té myšlenky bylo trapně.
Začala jsem pomalu s nevinnými slonovinovými satény, v obavách, že odhalováním kůže si prokážu medvědí službu, ale připravená vyzkoušet cokoli. Edward si zřejmě ničeho nevšiml, jako kdybych na sobě měla stejné odřené tepláky, jaké jsem nosila doma.
Modřiny už byly mnohem lepší - na některých místech zežloutly a na jiných úplně zmizely -, takže jsem dnes večer vytáhla jeden z odvážnějších kousků, když jsem se v koupelně obložené dřevem připravovala. Bylo to černé, samá krajka, a už pouhý pohled na to ve mně vyvolával rozpaky, a to jsem to ještě ani neoblékla. Dávala jsem si pozor, abych se nepodívala do zrcadla, než jsem odešla do ložnice. Nechtěla jsem ztratit odvahu.
Potěšilo mě, když jsem viděla, jak na chviličku vykulil oči, než zase dokonale ovládl svůj výraz.
"Co tomu říkáš?" zeptala jsem se a udělala piruetu, aby mě viděl ze všech úhlů.
Odkašlal si. "Vypadáš krásně. Jako vždycky."
"Díky, "řekla jsem trochu kysele.
Byla jsem příliš unavená a neubránila jsem se pokušení rychle vyšplhat do měkké postele. Rozložil kolem mě paže a přitáhl si mě na prsa, ale to byla rutina - bylo příliš horko, aby se dalo spát bez blízkosti jeho studeného těla.
"Udělám ti nabídku," řekla jsem ospale.
"Já s tebou žádné obchody uzavírat nebudu," odpověděl.
"Ani jsi neslyšel, co ti chci nabídnout."
"To je jedno."
Vzdychla jsem. "Zatraceně. A já jsem vážně chtěla.. No dobře."
Obrátil oči v sloup.
Zavřela jsem oči a nechala návnadu viset ve vzduchu. Zívla jsem.
Trvalo to jenom chviličku - ani jsem nestihla vytuhnout.
"Dobře. Tak co chceš?"
Za chviličku jsem zatnula zuby, abych potlačila úsměv. Jestli někdy něčemu nedokázal odolat, tak možnosti něco mi dát.
"No, myslela jsem.. já vím, že to celé s tím Dartmouthem má být jenom habaďůra, ale upřímně, jeden semestr na vysoké by mě asi nezabil," řekla jsem a opakovala jeho slova z doby dávno minulé, kdy se mě snažil přesvědčit, abych odložila svůj záměr stát se upírkou. "Charlie by byl z historek z Dartmouthu nadšený, to se vsadím. Jasně, bude to trapas, jestli nedokážu udržet krok se všemi těmi génii, co jich tam bude. Ale i tak.. osmnáct, devatenáct. Vážně to není tak velký rozdíl. Za rok se mi přece vrásky nenadělají."
Dlouho mlčel. Pak tiše řekl: "Počkala bys. Zůstala bys člověkem."
Držela jsem pusu na zámek a čekala, až se mu ta nabídka rozleží.
"Proč mi tohle děláš?" zeptal se se zaťatými zuby, jeho hlas byl najednou rozzlobený. "Není toho i tak dost?" Popadl hrst krajek, které se mi vlnily na stehně. Na chvíli jsem si pomyslela, že je utrhne. Pak se jeho ruka uvolnila. "To je jedno. Já s tebou žádné dohody uzavírat nebudu."
"Chci jít na vysokou."
"Ne, nechceš. A neexistuje nic, co by mi stálo za to, abych zase riskoval tvůj život. Abych ti ublížil."
"Ale já tam vážně chci jít. No, nejde mi ani tak o tu vysokou - prostě chci být člověkem ještě o něco déle."
Zavřel oči a vydechl nosem. "Doháníš mě k šílenství, Bello. Cožpak už jsme se takhle nehádali milionkrát, a tys chtěla být upírka okamžitě a bez odkladu?"
"Ano, ale.. no, mám důvod zůstat člověkem, který jsem předtím neměla."
"A jaký?"
"Hádej," řekla jsem a zvedla jsem se z polštářů, abych ho políbila.
Oplatil mi polibek, ale ne tak, abych si myslela, že vyhrávám. Spíš jako kdyby si dával pozor, abych se neurazila; naprosto, šíleně se ovládal. Jemně se po chvilce odtáhl a přitulil k sobě.
"Ty jsi tak lidská, Bello. Ovládají tě hormony." Uchechtl se.
"O tom to celé je, Edwarde. Tohle se mi na lidskosti líbí. Ještě ji se jí nechci vzdávat. Nechci čekat roky, než se ze mě přestane být krvežíznivá a novorozená a možná se ke mně vrátí část toho, co teď prožívám."
Zívla jsem a on se usmál.
"Jsi unavená. Spinkej, lásko." Začal pobrukovat ukolébavku, kterou pro mě složil, když jsme se seznámili.
"Divím se, že jsem tak unavená," zašeptala jsem sarkasticky. "To přece nemůže být součástí tvého plánu."
Jenom se usmál a pokračoval v broukání.
"Protože na to, jak jsem unavená, bych měla mít lepší spaní."
Píseň se odmlčela. "Spíš, jako když tě do vody hodí, Bello. Ode dne, kdy jsme sem přijeli, jsi neřekla ze spánku jediné slovo. Kdybys občas nezachrápala, myslel bych si, že jsi usnula do komatu."
Nevšímala jsem si poznámky o chrápání; já nechrápu. "Neházela jsem sebou? To je divné. Většinou sebou na posteli házím, když mám noční můry. A křičím."
"Ty jsi měla noční můry?"
"A pěkně živé. To z nich jsem tak unavená." Zívla jsem. "nemůžu uvěřit, že jsem neblábolila celou noc."
"O čem jsou?"
"O různých věcech - ale pořád stejné, to kvůli těm barvám."
"Barvám?"
"Je to všechno tak jasné a skutečné. Obvykle když se mi něco zdá, vím, že je to sen. U techhle neví, že spím. Proto jsou děsivější."
Zněl rozrušeně, když znovu promluvil. "Co tě děsí?"
Lehce jsem se otřásla. "Hlavně.." zaváhala jsem.
"Hlavně?" naléhal.
Nebyla jsem si jistá proč, ale nechtěla jsem mu povědět o tom dítěti v mé stále se opakující noční můře; to byla moje soukromá věc. Takže místo abych mu vyprávěla všechno dopodrobna, pověděla jsem mu jen jednu věc. Stačila na to, aby vyděsila mě i kohokoli jiného.
"Volturiovi," zašeptala jsem.
Objal mě pevněji. "Ti už nás trápit nebudou. Brzy budeš nesmrtelná a oni nebudou mít žádný důvod tě strašit."
Nechala jsem se od něj utěšovat, ale cítila jsem se trochu provinile, že si to špatně vyložil. Ty noční můry byly o něčem jiném. Nešlo v nich o to, že bych se bála o sebe - bála jsem se o toho chlapečka.
Už to nebyl ten samý chlapec jako v prvním snu - upíří dítě s krvavě rudýma očima, sedící na hromadě mrtvol lidí, které jsem milovala. Chlapec, o kterém se mi tu minulý týden zdálo čtyřikrát, byl rozhodně člověk; tvářičky měl růžové a široké oči měkce zelené. Ale stejně jako to druhé dítě, i on se třásl strachem a zoufalstvím, jak se k nám Volturiovi přibližovali.
V tomhle snu, který byl nový a starý zároveň, jsem prostě to neznámé dítě musela chránit. Nebyla jiná možnost. Současně jsem věděla, že se mi to nepodaří.
Edward mi vyčetl ve tváři, že se trápím. "Co můžu udělat, abych ti pomohl?"
Setřásla jsem to ze sebe. "Jsou to jenom sny, Edwarde."
"Chceš, abych ti zpíval? Budu zpívat celou noc, jestli to ty zlé sny odežene."
"Nejsou všechny zlé. Některé jsou pěkné. Tak.. barevné. Pod vodou, s rybami a korály. Všechno mi připadá, jako když se to skutečně děje - nepoznám, že je to jen sen. Možná je to tímhle ostrovem. Všechno je tu tak jasné."
"Chceš jet domů?"
"Ne. Ne, ještě ne. Nemůžeme tu ještě zůstat?"
"Můžeme tu zůstat, jak dlouho budeš chtít, Bello," ujistil mě.
"Kdy začíná semestr? Předtím jsem na to nedávala pozor."
Vzdychl. Možná taky zase začal pobrukovat, ale byla jsem v limbu, než jsem si mohla být jistá.
Když jsem se později probudila ve tmě, byla jsem v šoku. Ten sen byl tak hrozně skutečný.. tak živý, tak hmatatelný.. Hlasitě jsem lapala po dechu, dezorientovaná v temném pokoji. Ještě před chvílí jsem měla pocit, že jsem pod rozzářeným sluncem.
"Bello?" zašeptal Edward, paže kolem mě pevně ovinuté, a jemně mnou třásl. "Jsi v pořádku, srdíčko?"
"Och," vydechla jsem znovu. Jenom sen. Ne skutečnost. K mému naprostému úžasu se mi bez varování vyřinuly z očí slzy a stékaly mi po tváři.
"Bello!" zvolal Edward poplašeně. "Co se děje?" Utíral mi slzy z horkých tváří studenými frenetickými prsty, ale pořád tekly další.
"Byl to jenom sen." Nedokázala jsem zdusit tichý vzlyk, který mi prolomil hlas. Ty nesnesitelné slzy byly protivné, ale neuměla jsem potlačit ten matoucí smutek, který se mě zmocnil. Tak hrozně jsem chtěla, aby ten se byl skutečný.
"Už je to dobré, lásko, nic to není. Jsem u tebe." Kolébal mě v náručí, i když trochu moc rychle, aby to uklidňovalo. "Měla jsi zase noční můru? Nebyla skutečná, nebyla skutečná."
"Žádnou noční můru." Zavrtěla jsem hlavou a utírala si oči hřbetem ruky. "Byl to hezký sen." Hlas se mi zase zlomil.
"Tak proč pláčeš?" zeptal se udiveně.
"Protože jsem se probudila, "zakňourala jsem, ovinula mu paže kolem krku a vzlykala mu s hlavou zabořenou do krku.
Zasmál se mé logice, ale bylo poznat, že si dělá starost.
"Všechno je v pořádku, Bello. Dýchej zhluboka."
"Bylo to tak skutečné," plakala jsem. "Chtěla jsem, aby to bylo skutečné."
"Vyprávěj mi o tom, "naléhal. "Možná to pomůže."
"Byli jsme na pláži.." Odmlčela jsem se, odtáhla se, abych se mu uslzenýma očima podívala do úzkostného andělského obličeje, skrytého ve tmě. Zadumaně jsem se na něj zadívala, a ten neopodstatněný žal se mě zmocňoval stále víc.
"A?" vybídl mě nakonec.
Zamrkala jsem, slzy mi sklouzly z řas. Byla jsem rozpolcená. "Ach, Edwarde."
"Pověz mi to, Bello," prosil, celý ustaraný kvůli bolesti v mém hlase.
Ale já jsem nemohla. Jenom jsem mu zase ovinula paže kolem krku a zuřivě přitiskla ústa na jeho rty. Nebyla to vůbec touha - byla to potřeba, tak naléhavá, až to bolelo. Jeho reakce byla okamžitá, ale po ní následovalo rychlé odmítnutí.
Vzpíral se mi, jak nejněžněji ve svém překvapení dovedl. Chytil mě za ramena a držel před sebou.
"Ne, Bello," stál si na svém a po tváři se mi spustil čerstvý proud hloupých slz, z krku se mi vydral další vzlyk. Měl pravdu - musela jsem se zbláznit.
Zíral na mě zmatenýma, úzkostnýma očima.
"P-p-p-p-romiň," zamumlala jsem.
Ale pak si mě přitáhl k sobě a pevně mě tiskl na mramorová prsa.
"Nemůžu, Bello, já nemůžu!" Jeho sten byl bolestný.
"Prosím," řekla jsem a má prosba se zdusila o jeho kůži. "Prosím, Edwarde!"
Nepoznala jsem, jestli se nechal pohnout slzami, kterými se mi chvěl hlas, jestli ho tak zaskočil můj nečekaný útok, nebo jestli jeho touha byla v tu chvíli proste stejně nesnesitelná jako ta moje. Ale ať byl důvod jakýkoli, přitáhl si mé rty zpátky ke svým a se zasténáním se poddal.
A začali jsme tam, kde můj sen skončil.
Když jsem se ráno probudila, zůstala jsem bez hnutí a snažil se dál rovnoměrně oddychovat, jako bych spala. Bála jsem se otevřít oči.
Ležela jsem Edwardovi na prsou, ale on mě neobjímal. To bylo zlé znamení. Netroufla jsem si přiznat, že jsem vzhůru, a čelit jeho hněvu - lhostejno na koho bude namířený dneska.
Opatrně jsem koukla skrz řasy. Zíral nahoru na tmavý strop, paže složené za hlavou. Zvedla jsem se na loket, abych mu líp viděla do obličeje. Byl klidný, vyrovnaný.
"Jak moc se na mě zlobíš?" pípla jsem nesměle.
"Strašně moc," odpověděl, ale otočil hlavu a usmál se na mě.
S úlevou jsem si vydechla. "Opravdu se omluvám," řekla jsem. "Nechtěla jsem.. No, vlastně nevím, co to do mě v noci vjelo." zavrtěla jsem hlavou při vzpomínce na nesmyslné slzy a drtivý žal.
"Ještě jsi mi neřekla, o čem byl ten tvůj sen."
"Sice neřekla - ale tak nějak jsem ti ukázala, o čem byl." Nervózně jsem se zasmála.
"Aha," řekl. Vykulil oči a pak zamrkal. "Zajímavé."
"Byl to velmi pěkný sen," zašeptala jsem. Nekomentoval to, tak jsem se o pár vteřin později zeptala: "Je mi odpuštěno?"
"Přemýšlím o tom?"
Posadila jsem se, abych se prohlédla - dneska tu snad nebude žádné peří. Ale jak jsem se pohnula, zalila mě podivná vlna závrati. Zakymácela jsem se a spadla zpátky do polštářů.
"Jejda.. motá se mi hlava."
V tu chvíli mě držel v náruči. "Dlouho jsi spala. Dvanáct hodin."
"Dvanáct?" To bylo zvláštní.
Rychle jsem se při těch slovech po sobě podívala, aby si ničeho nevšiml. Zdálo se, že jsem v pořádku. Na pažích jsem měla jenom týden staré modřiny, které už začínaly žloutnout. Zkusmo jsem se protáhla. Nic mě nebolelo. Bylo mi fajn. Vlastně líp než jen fajn.
"Prohlídka dokončena?"
Zbaběle jsem přikývla. "Polštáře taky přežily, jak se zdá."
"Bohužel to samé se nedá říct o tvé, ehm, noční košilce." Kývl k nohám postele, kde se na hedvábných prostěradlech válelo několik cárů černé krajky.
"To je škoda," zalitovala jsem. "Ta se mi zrovna líbila."
"Mně taky."
"Došlo ještě k nějakým dalším ztrátám?" zeptala jsem se nesměle.
"Budu muset Esmé koupit nový rám postele," přiznal a ohlédl se přes rameno. Podívala jsem se tím směrem a zděsila jsem se, když jsem viděla ty velké kusy dřeva, které byly zjevně vydloubnuté z levé strany pelesti.
"Hmm." Zamračila jsem se. "Čekala bych, že něco takového uslyším."
"Když ty jsi mimořádně nevšímavá, když je tvoje pozornost zaměstnaná jinde."
"Nechala jsem se trochu unést," přiznala jsem se a silně zrudla.
Dotkl se mé rozpálené tváře a vzdychl. "Po tomhle se mi bude vážně stýskat."
Dívala jsem se mu do obličeje, hledala nějaké známky hněvu nebo výčitek, kterých jsem se obávala. Vyrovnaně mi pohled oplácel, jeho výraz byl klidný, ale jinak nečitelný.
"Jak se cítíš ty?"
Zasmál se.
"Co je?" chtěla jsem vědět.
"Vypadáš tak provinile - jako kdybys spáchala zločin."
"Cítím se provinile," zamručela jsem.
"No tak jsi svedla manžela, který se vůbec nebránil. To není hrdelní zločin."
Zdálo se, že žertuje.
Tváře mi zrudly ještě víc. "Slovo 'svedla'napovídá, že jsem to měla rozmyšlené předem."
"Asi jsem to měl líp formulovat," uznal.
"Ty se nezlobíš?"
Uličnicky se usmál. "Nezlobím."
"Proč ne?"
"No..," Odmlčel se. "Neublížil jsem ti, to za prvé. Tentokrát bylo snazší se ovládnout, vyhnout se extrémům." Znovu střelil pohledem k poškozené posteli. "Asi protože jsem měl lepší představu, co očekávat."
Po tváři se mi začal roztahovat úsměv plný naděje. "Říkala jsem ti, že to chce jen trochu cviku."
Zvedl oči v sloup.
Zakručelo mi v žaludku a on se zasmál. "Snídaně pro mladou paní?" zeptal se.
"Prosím," řekla jsem a seskočila z postele. Pohyb byl ovšem příliš rychlý, takže jsem zavrávorala jako opilec, abych znovu získala balanc. Chytil mě, než jsem mohla zakopnout o šatník.
"Jsi v pořádku?"
"Jestli s novým životem nezískám i lepší smysl pro rovnováhu, budu chtít vrátit peníze."
Dnes ráno jsem vařila já, usmažila jsem si pár vajíček - na to, abych se pachtila s něčím složitějším, jsem měla moc velký hlad. Netrpělivě jsem je shrnula na talíř po pár minutách.
"Odkdy jíš volská oka?" zeptal se.
"Odteďka."
"Víš, kolik jsi za poslední týden snědla vajec?" Vytáhl zpod dřezu odpadkový koš - byl plný prázdných modrých krabiček.
"To je divné," podivila jsem a polkla sousto. "Nějak se mi tu změnily chutě." A moje sny a moje už tak pochybná rovnováha. "Ale líbí se mi tu. Ovšem stejně asi budeme muset brzy odjet, viď, abychom to stihli do Dartmouthu včas? Páni, asi musíme taky najít bydlení a všechno možné obstarat."
Posadil se vedle mě. "Už nemusíš předstírat to s tou školou - dostala jsi, co jsi chtěla. A žádnou dohodu jsme neuzavřeli, takže nemáš žádné závazky."
Ušklíbla jsem se. "Já jsem nic nepředstírala, Edwarde. Já na nikoho žádné boudy nešiju jako někdo. 'Co bych tak vymyslel, abych Bellu dneska zase utahal'?" napodobila jsem chabě jeho hlas. Zasmál se, ale nezastyděl. "Vážně chci být nějakou dobu ještě člověkem." Naklonila jsem se a rukou mu přejela po nahé hrudi. "Ještě jsem se nenabažila."
Věnoval mi pochybovačný pohled. "Tak proto?" zeptal se a chytl mou ruku, která se mu sunula dolů po břiše. "Celou dobu ti šlo o sex?" Zvedl oči v sloup. "Proč mě to nenapadlo?" zašeptal sarkasticky. "Mohl jsem si ušetřit spoustu hádek"
Zasmála jsem se. "Jo, asi jo."
"Ty jsi tak lidská," řekl zase.
"Já vím."
V koutcích mu zacukal náznak úsměvu. "Takže jedeme do Dartmouthu? Vážně?"
"Stejně mě asi vyhodí hned po prvním semestru."
"Já tě budu učit." Široce se usmál. "Na škole se ti bude moc líbit."
"Myslíš, že takhle pozdě ještě seženeme bydlení?"
Nasadil provinilý úsměv. "No, my už tam tak trochu máme dům. Však víš, pro všechny případy."
"Ty jsi koupil dům?"
"Reality jsou dobrá investice."
Zvedla jsem obočí a pak jsem ho spustila. "Takže jsme připravení."
"Musím zjistit, jestli si to auto na 'předtím' můžeme nechat o něco déle.."
"Rozhodně, co kdybych se dostala do střetu s tankem!"
Zakřenil se.
"Jak dlouho tu ještě smíme zůstat?" zeptala jsem se.
"Máme dost času. Ještě pár týdnů, jestli chceš. A pak můžeme navštívit Charlieho, než odjedeme do New Hampshiru. Vánoce bychom mohli strávit s Renée.."
Maloval mi velmi šťastnou nejbližší budoucnost, bezbolestnou pro všechny zúčastněné. Jacobův šuplík, na který jsem už skoro zapomněla, zachrastil, tak jsem tu myšlenku poopravila - téměř pro všechny zúčastněné.
Snazší už to nebude. Teď, když jsem přesně objevila, jak hezké je být člověkem, vábila mě myšlenka pustit své plány k vodě. Osmnáct nebo devatenáct, devatenáct nebo dvacet.. Vážně na tom záleželo? Za rok se přece o tolik nezměním. A být člověkem s Edwardem po boku.. Ta volba byla každým dnem složitější.
"Pár týdnů," souhlasila jsem. A pak, protože jsem dosud nikdy nevěřila, že bychom měli dost času, jsem dodala: "Takže mě napadá - víš, co jsem předtím říkala o tom cviku?"
Zasmál se. "Nezapomeň myšlenku. Slyším člun. Uklízecí četa je tady."
Chtěl, abych nezapomněla myšlenku. Znamená to, že už se nebude stavět na odpor? Usmála jsem se.
"Počkej, než Gustavovi vysvětlím ten binec v obývacím pokoji, a pak můžeme jít ven. V džungli na jihu je jedno místečko -"
"Já nechci jít ven. Nehodlám se dneska celý den trmácet po ostrově. Chci zůstat tady a podívat se na nějaký film."
Našpulil rty ve snaze nesmát se mému nabručenému tónu. "Tak dobře, jak chceš. Co kdyby sis zatím něco vybrala, a já půjdu otevřít?"
"Neslyšela jsem klepat."
Naklonil hlavu ke straně a zaposlouchal se. O půl vteřiny později se ozvalo slabé, nesmělé zaťukání na dveře. Zakřenil se a otočil se do chodby.
Zastavila jsem se nad poličkami pod velkou televizí a začala jsem si prohlížet titulky. Bylo těžké se rozhodnout, odkud začít. Měli tam víc DVD než v půjčovně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama