Nakonec bude všechno v pořádku. Dokud to není v pořádku, není to konec.

7. NEOČEKÁVANÉ 1/3

20. srpna 2015 v 17:18 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
Černá řada se ke mně přibližovala pod příkrovem mlhy. Viděla jsem, jak jim temně rubínové oči žhnou touhou, lačností zabíjet. Cenili na mě ostré vlhké zuby - někteří výhružně, někteří v úsměvu.
Slyšela jsem dítě za sebou zakňourat, ale nemohla jsem se otočit, abych se na něj podívala. Ačkoli jsem se zoufala potřebovala ujistit, že je v bezpečí, nemohla jsem si dovolit žádný výpadek soustředění.
Jako duchové se sunuli blíž, černé hábity se jim při chůzi lehce vzdouvaly. Viděla jsem, jak zatínají kostnaté prsty, které vypadaly jako pařáty. Pomalu se rozestupovali, aby na nás mohli zaútočit ze všech stran. Byli jsme obklíčeni. Zemřeme.
A pak jako když blesk udeří z čistého nebe, se celá scéna proměnila. Na první pohled zůstalo všechno stejné - Volturiovi stále pomalu přicházeli k nám, odhodláni zabíjet. Změnil e však můj úhel pohledu, způsob, jaký jsem tu situaci vnímala já. Najednou jsem po tom prudce zatoužila. Chtěla jsem, aby zaútočili. Panika se změnila v krvežíznivost. Nachýlila jsem se dopředu s úsměvem na tváři, a z mých vyceněných zubů uniklo zavrčení.
Vymrštila jsem se vzhůru, šokem probraná ze sna.
V pokoji byla tma. Bylo tam taky vedro k zalknutí. Vlasy na spáncích se mi lepily potem a po krku mi stékaly kapičky.
Zatápala jsem po horkých prostěradlech a zjistila, že jsou prázdné.
"Edwarde?"
V tu chvíli moje prsty nahmataly něco hladkého, plochého a nehybného. List papíru, přeložený na polovinu. Sevřela jsem ho do dlaně a tápala přes pokoj k vypínači.
Na vnější straně lístku bylo napsáno "Pro paní Cullenovou".
Doufám, že ne nevzbudíš a mé nepřítomnosti si nevšimneš, ale kdyby ano, vrátím se velmi brzy. Jenom jsem si odskočil na pevninu zalovit. Jdi spát a až se zase vzbudíš, budu tam. Miluju tě.
Vzdychla jsem si. Už jsme tu byli dva týdny, takže jsem mohla čekat, že bude muset odejít, ale já jsem čas nevnímala. Připadalo mi, jako by tady ani neexistoval, setrvávali jsme ve stavu blaženosti, kde na čase nezáleželo.
Utřela jsem si pot z čela. Cítila jsem se naprosto bdělá, ačkoli hodiny na komodě ukazovaly, že je teprve něco po jedné. Věděla jsem, že nedokážu usnout, když je mi takové horko a jsem tak zpocená. Nehledě na to, že kdybych zhasla světlo a zavřela oči, určitě bych zase v duchu spatřila ty plížící se černé postavy, a to jsem nechtěla.
Vstala jsem, bloumala bezcílně tmavým domem a rozsvěcovala světla. Dům mi připadal bez Edwarda rak velký a prázdný. Jiný.
Skončila jsem v kuchyni. Usoudila jsem, že něco dobrého k jídlu mi zvedne náladu.
Prohlížela jsem ledničku, až jsem našla všechny suroviny na smažené kuře. Smažení a syčení kuřete na pánvi byl příjemný, domácký zvuk; nepřipadala jsem si tak nervózní, když zaplňoval ticho.
Vonělo to tak hezky, že jsem začala ujídat přímo z pánve a spálila si jazyk. Při pátém nebo šestém soustu už maso vychladlo natolik, že jsem cítila, jak chutná. Zpomalila jsem žvýkání. Chuť mi připadala nějak divná. Zkontrolovala jsem maso, a bylo všude bílé, ale napadlo mě, že možná není propečené. Znovu jsem si na zkoušku kousla; žvýkla jsem dvakrát. Br - chutnalo to nedobře. Vyskočila jsem, abych sousto vyplivla do dřezu. Najednou se mi z pachu kuřete a oleje dělalo špatně. Vzala jsem celý talíř a vysypala ho do koše a pak jsem otevřela okna, abych vyvětrala ten pach. Venku se zvedal chladivý větřík. Na kůži příjemně chladil.
Najednou jsem si připadala vyčerpaná, ale nechtělo se mi vracet se do horké ložnice. Tak jsem otevřela další okna v místnosti s televizí a lehla si na pohovku přímo pod ně. Pustila jsem stejný film, na který jsme se nedávno dívali, a brzy usnula při veselé úvodní písničce.
Když jsem zase otevřela oči, slunce bylo na půli cecty oblohou, ale nebylo to jeho světlo, co mě probudilo. Ucítila jsem, jak si mě přitahují studené paže. Současně se mi v žaludku zvedla náhlá bolest, skoro jako po ráně do břicha.
"Promiň," zašeptal Edward, když mi ledovou rukou otíral lepkavé čelo. "To je ta moje důkladnost. Nenapadlo mě, jak horko ti tu bude, když budu pryč. Příště sem nechám nainstalovat klimatizaci, než zase odejdu."
Nedokázala jsem se soustředit na to, co říká. "Promiň" hekla jsem a snažila se mi vykroutit z náručí.
Okamžitě spustil ruce. "Bello?"
Vystřelila jsem do koupelny a rukou jsem s zakrývala pusu. Bylo mi tak špatně, že mi ani nevadilo - zpočátku -, že vedle mě stojí, zatímco jsem se svíjela nad záchodem a prudce zvracela.
"Bello? Co se děje?"
Ještě jsem nedokázala odpovědět. Úzkostně mě držel, přidržoval mi vlasy, aby mi nepadaly do obličeje, a čekal, až se budu moct zase nadechnout.
"Zatracené žluklé kuře," zasténala jsem.
"Jsi v pořádku?" Jeho hlas byl napjatý.
"Už je to dobré," odpověděla jsem. "To je jenom otrava z jídla. Tohle nemusíš vidět. Jdi pryč."
"To nepadá v úvahu, Bello."
"Jdi pryč," zasténala jsem znovu a snažila se vstát, abych si mohla vypláchnout pusu. Něžně mi pomáhal a nevšímal si mých chabých pokusů ho odstrčit.
Když jsem měla pusu čistou, donesl mě do postele, tam mě opatrně posadil a pažemi mě podpíral.
"Otrava z jídla?"
"Jo," zaskuhrala jsem. "Včera v noci jsem si osmažila kuře. Chutnalo hnusně, tak jsem ho vyhodila. Ale předtím jsem pár soust snědla."
Položil mi studenou ruku na čelo. Bylo to příjemné. "Jak je ti teď?"
Zamyslela jsem se. Nevolnost přešla tak náhle, jak se objevila, a najednou mi bylo stejně dobře jako kterékoli jiné ráno. "Docela normálně, vlastně mám trochu hlad."
Přinutil mě vypít velkou sklenici vody a hodinu počkat, než mi usmaží pár vajíček. Připadala jsem si naprosto v pořádku, jenom trochu unavená, že jsem byla v noci vzhůru. Pustil CNN - byli jsme tak odříznuti od světa, že by klidně mohla vypuknout třetí světová válka a my bychom to nevěděli - a já jsem se mu ospale uvelebila na klíně.
Zprávy mě zachvěli znudily, tak jsem se otočila, abych ho políbila. Při tom pohybu jsem - stejně jako ráno - ucítila ostrou bolest v břiše. Vymrštila jsem se z jeho klína a pusu jsem si zakrývala rukou. Věděla jsem, že tentokrát to do koupelny nestihnu, a letěla jsem ke dřezu v kuchyni.
Zase mi držel vlasy.
"Možná bychom se měli vrátit do Ria a zajít k doktorovi," navrhl úzkostně, když jsem si poté vyplachovala pusu.
Zavrtěla jsem hlavou a šla do chodby. Kde jsou doktoři, tam jsou taky jehly. "Budu v pořádku, až si vyčistím zuby."
Když jsem měla v puse lepší chuť, prohlédla jsem kufr, abych zjistila, kam mi Alice zabalila lékárničku, plnou potřeb pro smrtelníky. Náplasti, léky proti bolesti a - což jsem hledala teď - na žaludeční obtíže. Snad se mi podaří zklidnit žaludek a tím i Edwarda.
Než jsem stihla lék najít, padlo mi náhodou do ruky ještě něco, co mi tam Alice přibalila. Zvedla jsem malou modrou krabičku, držela jsem ji v dlani a dlouze na ni zírala. V tru chvíli jsem zapomněla na všechno ostatní.
Pak jsem si začala v duchu počítat. Jednou. Dvakrát. Znovu.
Vyděsilo mě zaklepání na dveře; krabička mi spadla zpátky do kufru.
"Je ti dobře?" zeptal se přes dveře Edward. "Neudělalo se ti zase špatně?"
"Jo i ne," odpověděla jsem přiškrceným hlasem.
"Bello? Můžu jít prosím dovnitř?" Znělo to ustaraně.
"D.. dobře."
Vstoupil dovnitř a tázavě se na mě zadíval. Seděla jsem s nohama křížem na podlaze vedle kufru a tupě zírala před sebe. Posadil se vedle mě a jeho ruka mi okamžitě přistála na čele.
"Co se děje?"
"Kolik je to dnů od svatby?" zašeptala jsem.
"Sedmnáct," odpověděl automaticky. "Bello, co se děje?"
Znovu jsem počítala. Zvedla jsem prst na znamení, že mě nemá rušit, a v duchu jsem si přeříkávala čísla. Spletla jsem se v počtu uplynulých dnů. Byli jsme tu déle, než jsem si myslela. Začala jsem znovu.
"Bello!" zašeptala naléhavě. "Tohle mě dohání k šílenství."
Snažila jsem se polknout. Nefungovalo to. Tak jsem sáhla do kufru a hmatala, až jsem našla zase tu malou modrou krabičku s tampony. Mlčky jsem ji zvedla.
Zmateně na mě zíral. "Co je? Snažíš se nemoc vydávat za premenstruační syndrom?"
"Ne," podařilo se mi ze sebe dostat. "Ne, Edwarde. Snažím se tím říct, že se mi měsíčky o pět dní zpozdily."
Výraz v jeho obličeji se nezměnil. Jako kdybych nic neřekla.
"Nemyslím, že by šlo o otravu jídlem," dodala jsem.
Neodpovídal. Skoro se proměnil v sochu.
"Ty sny," zamumlala jsem si pro sebe plochým hlasem. "Tolik jsem spala. Pláč. Všechno to jídlo. Ach. Ach. Ach."
Edwardův pohled se zdál skleněný, jako by mě neviděl.
Reflexivně, skoro nechtěně, jsem si rukou zakryla břicho.
"Ach!" vykvikla jsem znovu.
Vymanila jsem se z Edwardových nehybných rukou a vyskočila na nohy. Ještě jsem se nani nepřevlékla z hedvábných krátkých kalhot a kabátku, které jsem měla na sobě v posteli. Cestou jsem strhla modrou látku a podívala se na břicho.
"To není možné," zašeptala jsem.
Neměla jsem naprosto žádnou zkušenost s těhotenstvím nebo miminy nebo čímkoliv z této problematiky, ale nebyla jsem pitomá. Viděla jsem dost filmů a televizních pořadů, abych věděla, že takhle to nechodí. Zpozdilo se mi to jen o pet dnů. Jestli jsem těhotná, tak moje tělo tu skutečnost ještě ani nestihlo zaregistrovat. Neměla bych ranní nevolnosti. Neměnila bych jídelní nebo spací návyky.
A rozhodně bych mezi boky neměla malou, ale jasně se rýsující bouli.
Natáčela jsem trup zepředu zezadu., zkoumala břicho z každého úhlu, jako kdyby v tom správním světle mohla zmizet. Projížděla jsem prsty po té vypuklině, překvapená, jak je pod mou kůží tvrdá jako skála.
"To není možné," opakovala jsem si znovu, protože vypouklina nevypouklina, měsíčky neměsíčky (a ty jsem rozhodně neměla, ačkoli se mi to v životě ani o den nezpozdilo), nepřipadalo vůbec v úvahu, že bych mohla být těhotná. Jediný sex, který jsem kdy měla, bylo přece s upírem, proboha.
S upírem, který stále seděl přimrazený na podlaze bez známek toho, že by se ještě kdy měl pohnout.
Takže muselo existovat nějaké jiné vysvětlení. Něco se se mnou dělo. Chytla jsem nějakou divnou jihoamerickou nemoc, která má stejné příznaky jako těhotenství, jenom zrychlené za sebou..
A pak jsem si na něco vzpomněla - na jedno ráno, které jsem strávila brouzdáním po internetu, která mi připadala už tak dávno. Seděla jsem za starým stolem ve svém pokoji v Charlieho domě, oknem dopadalo dovnitř tlumené šedé světlo, a já jsem zírala na monitor starého dýchavičného počítače a lačně pročítala stránku zvanou "Upíři od A do Z." Neuběhlo ani čtyřiadvacet hodin, co mi Jacob Black ve snaze pobavit mě quileutskými legendami, kterým tehdy ještě nevěřil, prozradil, že Edward je upír. Plná úzkosti jsem procházela první hesla na stránce, která byla věnovaná upírským mýtům po celém světě. Filipínský Danag, židovský Estrie, rumunský Varacolaci, italský Stregoni belefici (legenda, která e ve skutečnosti zakládala na dávných hrdinských činech mého nového tchána, ale to jsem tenkrát ještě nevěděla).. čím ty historky byly nepravděpodobnější, tím méně pozornosti jsem jim věnovala. Zapamatovala jsem si jen nejasné útržky hesel pročítaných později. Většinou jsem je považovala za báchorky, které si někdo vymyslel, aby dokázal vysvětlit záležitosti, jako je smrt dětí v raném věku - a nevěra. Ne, miláčku, já nemám žádný poměr! Ta sexy ženská, kterou jsi viděla plížit se od domu, to byl jen ďábelský sukubus. Mám štěstí, že jsem vyvázl životem! (Samozřejmě, s tím, co jsem už věděla o Tanye a jejích sestrách, jsem si domyslela, že některé ty báchorky mají skutečně reálný základ.) Byla tam také jedna pro ženy. Jak mě může obviňovat z toho, že tě podvádím - jenom proto, že ses vrátil domů z dvouleté plavby a já jsem těhotná? To byl inkubus. Zhypnotizoval mě svými tajemnými upířími schopnostmi..
To patřilo k definici inkuba - schopnost počít dítě s nešťastnou obětí.
Omámeně jsem zavrtěla hlavou. Ale..
Myslela jsem na Esmé a zvláště na Rosalii. Upíři nemůžou mít děti. Kdyby to bylo možné, Rosalie už by na to dávno přišla. Mýtus o inkubech nebyl nic než výmysl.
Až na to.. no, byl tu jeden rozdíl. Samozřejmě že Rosalie nemohl počít dítě, protože její tělo zůstalo v takovém stavu, v jakém se proměnila z člověka na nelidskou bytost. Naprosto se neměnilo. Ale tělo smrtelné ženy se musí měnit, aby mohla porodit dítě. Jednak je tu neustálé střídání menstruačního cyklu, a potom větší změny, kdy se tělo musí přizpůsobit rostoucímu dítěti. Rozáliino tělo se měnit nemohlo.
Ale moje ano. Moje se měnilo. Dotkla jsem se vypoukliny na břiše, která tam včera nebyla.
A normální muži - no, ti zůstávají celkem stejní od puberty do smrti. Vzpomněla jsem si na náhodný útržek informace, kterou jsem pobrala bůhvíkde: Charlie Chaplin byl sedmdesátník, když se stal otcem svého nejmladšího dítěte. Muži neznají menopauzu, ani plodné či neplodné dny.
Samozřejmě, jak mohl někdo vědět, jestli upíři mohou počít dítě, když toho jejich partnerky nebyly schopny? Který upír na zemi by měl to sebeovládání, nutné k otestování teto teorie se smrtelnou ženou? Nebo touhu?
Napadal mě jenom jeden.
Část mého mozku třídila fakta, vzpomínky a spekulace, zatímco ta druhá, která ovládala schopnost hýbat i těmi nejmenšími svaly - byla dočasně vyřazena z provozu. Nedokázala jsem pohnout rty, abych promluvila, ačkoli jsem chtěla požádat Edwarda, aby mi proboha vysvětlil, co se to děje. Potřebovala jsem se vrátit k místu, kde seděl, dotknout se ho, ale moje tělo vypovědělo mozku poslušnost. Bezmocně jsem zírala na svoje šokované oči v zrcadle a prsty jsem opatrně tiskla na vyduté břicho.
A pak, stejně jako v mé živé noční můře včera v noci, se scéna najednou proměnila. Všechno, co jsem viděla v zrcadle, mi najednou připadalo úplně jinak, ačkoli ve skutečnosti se nezměnilo vůbec nic.
Ten zásadní posun způsobilo něco, co mě jemně šťouchlo doc ruky - zevnitř mého těla.
V tu samou chvíli zazvonil Edwardův telefon, pronikavě a naléhavě. Ani jeden z nás se nepohnul. Telefon zvonil dál a dál. Snažila jsem se ho neslyšet, zatímco jsem si tiskla prsty k břichu a čekala. Můj výraz v zrcadle už nebyl zmatený - najednou byl udivený. Sotva jsem si všimla, kdy mi po tvářích začaly kanout pronikavé, tiché slzy.
Telefon pořád zvonil. Přála jsem si, aby ho Edward zvedl - já jsem prožívala velký okamžik. Možná největší ve svém životě.
Crr! Crr! Crr!
Nakonec jsem to zvonění nedokázala snést. Klekla jsem si vedle Edwarda - zjistila jsem, že se pohybuji opatrněji, tisíckrát lépe jsem vnímala, jaký pocit ve mně každý pohyb vzbuzuje - a prohledávala mu kapsy, až jsem našla telefon. Napůl jsem čekala, že roztaje a zvedne ho sám, ale zůstával naprosto nehybný.
Poznala jsem číslo a dovedla jsem snadno uhodnout, proč volá.
"Ahoj, Alice," řekla jsem. Můj hlas nebyla o moc lepší než předtím. Odkašlala jsem si.
"Bello? Bello, jsi v pořádku?"
"Jo. Hm. Je tam Carlisle?"
"Ano, Co se děje?"
"Nejsem si.. stoprocentně.. jistá.."
"Je Edward v pořádku?" zeptala se obezřetně. Zavolala Carlisleovo jméno stranou od telefonu, a než jsem stačila odpovědět, zeptala se: "Proč mi nezvedl telefon?"
"Nevím jistě."
"Bello, co se děje? Zrovna jsem viděla -"
"Co jsi viděla?"
Bylo ticho. "Dám ti Carlislea," řekla nakonec.
Měla jsem pocit, jako by mi někdo vstřikl do žil ledovou vodu. Kdyby měla Alice vidění, jak chovám v náruči andělsky krásné zelenooké dítě, tak by mi odpověděla, že ano?
Zatímco jsem zlomek vteřiny čekala, než Carlisle začne mluvit, Alicino vidění, tak jak jsem si ho představovala já, mi tančilo pod víčky. Drobné, krásné miminko, ještě krásnější než chlapeček z mého snu - droboučký Edward v mé náruči. Žilami mi proběhlo teplo a vyhánělo ten led.
"Bello, tady je Carlisle. Co se děje?
"Já -" Nebyla jsem si jistá, co mám odpovědět. Bude se mi smát, řekne, že jsem blázen? Je to jenom další barevný sen? "Já mám trochu starosti o Edwarda.. Můžou upíři utrpět šok?"
"Stalo se mi něco? Carlisleův hlas byl najednou naléhavý.
"Ne,ne," uklidňovala jsem ho. "Jenom ho.. něco zaskočilo."
"Já ti nerozumím, Bello."
"Myslím.. no, myslím, že.. možná.. bych mohla být.." Zhluboka jsem se nadechla. "Těhotná."
Jako kdyby chtěl podpořit moje slova, někdo mě zase jemně šťouchl zevnitř. Ruka mi sletěla k břichu.
Po dlouhé odmlce přišlo ke slovu Carlisleovo lékařské vzdělání.
"Kdy jsi naposledy dostala menstruaci?"
"Šestnáct dní před svatbou." V duchu jsem si všechno dobře spočítala, abych teď mohla s jistotou odpovědět.
"Jak se cítíš?"
"Divně," odpověděla jsem a hlas se mi zlomil. Další proud slz mi smáčel tváře. "Bude to zníš šíleně - podívej, já vím, že je ještě strašně brzy na jakékoliv příznaky. Možná jsem se vážně zbláznila. Ale mám podivné sny a pořád jím a pláču a zvracím a.. a.. přísahám, že se uvnitř mě něco právě pohnulo."
Edward rychle zvedl hlavu.
Vydechla jsem úlevou.
Edward natáhl ruku pro telefon, v obličeji byl bílý a tvářil se zarputile.
"No, myslím, že s tebou Edward chce mluvit."
"Dej mi ho," řekl Carlisle napjatým hlasem.
Nebyla jsem si úplně jistá, jestli Edward může mluvit, ale položila jsem mu telefon do natažené ruky.
Přitiskl si ho k uchu. "Je to možné?" zašeptal.
Dlouho poslouchal a nepřítomně zíral do prázdna.
"A Bella?" zeptal se. Jednou paží mě při těch slovech objal a přitáhl si mě těsně k boku.
Dlouho poslouchal a pak řekl: "Ano, ano, udělám to."
Odtáhl si telefon od ucha a stiskl tlačítko k ukončení hovoru. Okamžitě vytočil nové číslo.
"Co Carlisle říkal?" zeptala jsem se netrpělivě.
Odpověděl bezbarvým hlasem. "myslí si, že jsi těhotná."
Při těch slovech jsem pocítila teplé zašimrání po páteři. Šťouchálek v mém těle se zatřepotal.
"Kam teď voláš?" zeptala jsem se, když si přiložil telefon zpátky k uchu.
"Na letiště. Jedeme domů."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama