Nakonec bude všechno v pořádku. Dokud to není v pořádku, není to konec.

7. NEOČEKÁVANÉ 2/3

21. srpna 2015 v 17:19 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
Edward visel na telefonu více než hodinu bez přestávky. Tušila jsem, že domlouvá náš let domů, ale nemohla jsem si být jistá, protože nemluvil anglicky. Znělo ti, jako kdyby se hádal; hodně mluvil se zaťatými zuby.
Při telefonování zároveň balil. Vířil po pokoji jako rozzlobené tornádo, ale zanechával po sobě spíš pořádek než destrukci. Hodil mi na postel sadu oblečení, aniž se na ně díval, takže jsem usoudila, že je načase, abych se oblékla. Pokračoval v hádce, zatímco jsem se převlékala, a gestikuloval přitom rychlými, energetickými pohyby.
Když už jsem nedokázala déle snést divokou energii, která z něj vyzařovala, tiše jsem opustila místnost. Z jeho horečnatého šílení se mi dělalo špatně od žaludku - nebo to tak hrozné jako ráno, ale bylo mi to nepříjemné. Někde počkám, až ho ta nálada přejde. Nemohla jsem si povídat s tímhle odměřeným, soustředěným Edwardem, který mě upřímně trochu děsil.
Zase jsem skončila v kuchyni. V kredenci jsem našla sáček preclíků. začala jsem je nepřítomně žvýkat a dívala se z okna na písek, kameny, stromy a oceán, které se třpytily ve slunci.
Někdo mě šťouchl.
"Já vím," řekla jsem. "Taky se mi nechce odjet."
Zase jsem se dívala z okna, ale šťouchálek nereagoval.
"Já to nechápu, "zašeptala jsem. "Co je na tom zlého?"
Je to překvapivé, to rozhodně. Dokonce udivující. Ale zlé?
Ne.
Tak proč Edward tak zuří? Vždyť to byl on, kdo se chtěl honem ženit.
Snažila jsem se srovnat si to v hlavě.
Vlastně na to není nic divného, že Edward chce, abychom už byli doma. Je třeba, aby mě Carlisle prohlédl, aby se ujistil, že je můj předpoklad správný - ačkoli já sama už jsem v té věci neměla sebemenší pochybnost. Možná budou chtít zjistit, jak to, že už jsem tolik těhotná, roste mi břicho, cítím pohyby a tak. To nebylo normální.
Jak jsem tak o tom přemýšlela, byla jsem si jistá, že jsem na to přišla. Určitě si dělá starosti o dítě. Já jsem se ještě nedostala k tomu, abych se začala bát. Můj mozek fungoval pomaleji než ten jeho, pořád se užasle kochal představou, kterou si vykouzlil - drobné, něžné, krásné dítě s Edwardovýma očima - zelenýma, jaké měl, když byl ještě člověk -, který mi leží v náruči. Doufala jsem, že svou podobu zdědí po Edwardovi a ze mě nebude mít ani kousek.
Bylo zvláštní, jak mi ta představa najednou připadala naprosto samozřejmá. Od toho prvního malého dotyku se celý svět posunul. Tam, kde dřív byla jenom jedna věc, bez které jsem nemohla žít, byly najednou dvě. Nedošlo k rozdělení - moje láska se nerozštěpila mezi ty dva; tak to nebylo. Spíš jako by mi srdce v tu chvíli narostlo, nafouklo se na dvojnásobnou velikost. Tolik místa navíc, a už bylo zaplněné. To byla závratná představa.
Předtím jsem nikdy nechápala Rosaliinu bolest a odpor. Nikdy jsem si nepředstavovala sebe sami v roli matky, nikdy jsem po něčem takovém netoužila. Byla hračka ujišťovat Edwarda, že mi nevadí, že se kvůli němu vzdávám dětí, protože jsem je pravdu nechtěla. Děti, v abstraktní rovně, mě nikdy nepřitahovaly. Dívala jsem se na ně jako na vřeštící tvorečky, z kterých tu a tam vyteče něco odporného. Nikdy jsem s nimi neměla moc co do činění. Když jsem snila o tom, že by mi Renée opatřila bratříčka, vždycky jsem si představovala staršího brata. Někoho, kdo by se staral o mě, a ne naopak.
Tohle dítě, Edwardovo dítě, to bylo něco úplně jiného.
Chtěla jsem ho, jako jsem chtěla vzduch k dýchání. Žádná volba - nutnost.
Možná jsem jenom měla vážně mizernou fantazii. Neuměla jsem si představit, že by se mi líbilo být vdaná, dokud jsem se doopravdy nevdala. Neuměla jsem si představit, že budu chtít dítě, dokud se jedno nevydalo na cestu..
Položila jsem si ruku na břicho a čekala na další šťouchnutí. Po tvářích mi zase začaly stékat slzy.
"Bello?"
Otočila jsem se, vylekaná tónem jeho hlasu. Byl tak chladný, tak rezervovaný. Jeho výraz odpovídal tomu hlasu, byl prázdný a tvrdý.
A pak uviděl, že pláču.
"Bello!" Přeletěl místnost rychlostí blesku a vzal mi obličej do dlaní. "Bolí tě něco?"
"Ne, ne -"
Přivinul si mě na prsa. "Neboj se. Budeme doma za šestnáct hodin. Budeš v pořádku. Carlisle bude připravený, až přijedeme. Postaráme se o to, a budeš v pořádku, budeš v pořádku."
"Postaráte se o to? Jak to myslíš?"
Odklonil se a podíval se mi do očí. "Dostaneme to ven, dřív než ti to ublíží. Neboj se. Nedovolím, aby ti to ublížilo."
"To?" zalapala jsem po dechu.
Rychle otočil hlavu k domovním dveřím. "Zatraceně! Zapomněl jsem, že má Gustavo dneska službu. Zbavím se ho a budu hned zpátky." Vyrazil z místnosti.
Chytila jsem se linky, abych neupadla. Kolena se mi třásla.
Edward mluvil o mém šťouchálkovi jako o nějaké věci. Řekl, že ho Carlisle vyndá ven.
"Ne," zašeptala jsem.
Předtím jsem to špatně pochopila. Vůbec se nestaral o dítě. Chtěl mu ublížit. Ten krásný obraz v mé hlavě se najednou posunul, totálně zatemnil. Moje krásné děťátko pláče, a mé slabé paže nestačí na to, aby ho ochránily..
Co mám dělat? Dokážu si ho na nich vyvzdorovat?
A co když? Vysvětlovalo by se tím Alicino divné mlčení v telefonu? Tohle tedy viděla? Edwarda a Carlislea, jak zabíjí to bledé, dokonalé dítě, než se vůbec stihlo narodit?
"Ne," zašeptala jsem znovu silnějším hlasem. To se nesmí stát. To já nedovolím.
Slyšela jsem Edwarda zase mluvit portugalsky. Zase se hádal. jeho hlas se přibližoval a slyšela jsem, jak zoufale zavrčel. Pak jsem uslyšela další hlas, tichý a stydlivý. Ženský hlas.
Vstoupil do kuchyně dřív než ona a šel přímo ke mně. Utřel mi slzy z tváří a zašeptal mi do ucha skrz napjaté rty: "Trvá na tom, že tu nechá jídlo, které přinesla - uvařila nám večeři." Kdyby byl méně napjatý, méně rozzuřený, určitě by nad tím mávl rukou. "Je to výmluva - chce se přesvědčit, že jsem tě ještě nezabil." Jeho hlas byl na konci ledově studený.
Kauce se nervózně vynořila zpoza roku se zakrytým talířem v rukou. Mrzelo mě, že neumím portugalsky, a přála jsem si, aby moje španělština nebyla tak mizerná, abych uměla poděkovat této ženě, které se odhodlala přijít se i přes upíří hněv přesvědčit, že jsem v pořádku.
Oči jí těkaly mezi námi dvěma. Viděla jsem, jak pozoruje můj zarudlý obličej a vlhké oči. Zamumlala něco, čemu jsem nerozuměla, a položila talíř na linku.
Edward jí něco odsekl; nikdy jsem ho neslyšela mluvit tak nezdvořile. Kaure se otočila k odchodu, a s vířivým pohledem její dlouhé sukně mě do obličeje udeřila vůně jídla. Bylo to silné - cibule a ryba. zacpala jsem si ústa a otočila se ke dřezu. Cítila jsem, jak mi Edward drží ruku na čele a přes hučení v uších jsem vnímala jeho chlácholivé mumlání. Jeho ruce na vteřinu zmizely a já jsem slyšela, jak se s bouchnutím zavřely dveře ledničky. Společně s tím ustal i ten pach, a Edwardovy ruce už mi znovu ochlazovaly lepkavý obličej. Rychle to přešlo.
Vypláchla jsem si ústa vodou z kohoutku, zatímco on mi ze strany hladil obličej.
V lůně jsem ucítila váhavé malé šťouchnutí.
Je to v pořádku. Nic nám není, pomyslela jsem si směrem k vypouklině.
Edward mě otočil a přitáhl si mě do náruče. Položila jsem mu hlavu na rameno. Ruce jsem si instinktivně ovinula kolem břicha.
Uslyšela jsem tiché zlapání po dechu a vzhlédla jsem.
Ta žena tam stále byla, váhala ve dveřích s rukama napůl rozpřaženýma, jako kdyby hledala nějaký způsob, jak mi pomoct. Zírala mi na ruce očima vyvalenýma zděšením. Pusu měla dokořán.
Edward se také hlasitě nadechl a najednou se otočil čelem k ženě a postrčil mě jemně za sebe. Rukou mě chytil kolem pasu, jako kdyby mě držel zpátky.
Najednou se na něj Kaure rozkřičela - hlasitě, rozzuřeně, její nesrozumitelná slova létala místností jako nože. Udělala dva kroky vpřed, zvedla svou drobnou pěst do vzduchu a hrozila mu. I přes její rozzuřenost bylo vidět, jakou má v očích hrůzu.
Edward také postoupil k ní, sevřela jsem mu paži, bála jsem se, aby jí neublížil. Ale když přerušil její tirádu, jeho hlas mě zaskočil, zvlášť poté, co k ní předtím byl tak odměřený. Ten hlas byl tichý; byl prosebný. Nejen to, zvuk byl jiný, hrdelní, kadence se vytratila. Jako by už nemluvil portugalsky.
Žena na něj chvilku udiveně zírala, a pak přimhouřila oči a vyštěkla dlouhou otázku v tom cizím jazyce.
Dívala jsem se, jak jeho obličej posmutněl a zvážněl. Přikývl. Udělala rychlý krok zpátky a otočila se.
Natáhl k ní ruku, ukazoval směrem ke mně a pak mi položil ruku na tvář. Znovu odpověděla rozzlobeně, vyčítavě šermovala rukama, a pak na něj ukázala. Když skončila, zase zaprosil tím tichým, naléhavým hlasem.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama