Nakonec bude všechno v pořádku. Dokud to není v pořádku, není to konec.

7. NEOČEKÁVANÉ 3/3

22. srpna 2015 v 17:20 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
Její výraz se změnil - zírala na něj s pochybnostmi, které měla jasně vepsané ve tváři, když mluvil, a očima opatrně střílela k mému zmatenému obličeji. Když Edward skončil, vypadala, jako když o něčem přemýšlí. Podívala se na nás, napřed na jednoho, pak na druhého, a pak, možná nevědomky, udělala krok vpřed.
Předvedla rukama pohled, jako by naznačovala, že jí z břicha trčí míč. Polekala jsem se - vyprávělo se v jejích legendách o krvežíznivých zabijácích i o tomhle? Mohla vědět něco o tom, co ve mně roste?
Popošla několik kroků vpřed, tentokrát schválně, a dala Edwardovi pár krátkých otázek, které napjatě zodpověděl. Pak se jí stručně zeptal sám - položil jí jedinou otázku. Zaváhala a pak pomalu zavrtěla hlavou. Když znovu promluvil, měl hlas ta srdceryvný, že jsem na něj šokovaně pohlédla. Jeho obličej byl stažený bolestí.
Místo odpovědi popošla pomalu vpřed, až byla tak blízko, aby položila svou malou ruku na mou, kterou jsem si držela břicho. Pronesla jediné slovo portugalsky.
"Morte," vzdychla tiše. Pak se otočila, s rameny svěšenými, jako by tím rozhovorem zestárla, a odešla z místnosti.
Na tohle slovo moje znalost španělštiny stačila.
Edward zůstal stát jako přimrazený, zíral za ní se zmučeným výrazem ve tváři. O pár chvil později jsem slyšela, jak motor člunu s vrčením nastartoval, a jeho zvuk se postupně ztrácel v dálce.
Edward se nepohnul, dokud jsem nevyrazila do koupelny. Pak mě chytil za rameno.
"Kam jdeš?" zašeptal bolestivě.
"Znovu si vyčistit zuby."
"Netrap se kvůli tomu, co řekla. Jsou to jenom legendy, staré lži vymyšlené jen tak pro zábavu."
"Ničemu jsem nerozuměla," řekla jsem mu, ačkoli to nebyla tak úplně pravda. Jako kdybych nad tím mohla mávnout rukou jenom proto, že je to legenda. Můj život byl obklopen legendami ze všech stran. Všechny byly pravdivé.
"Kartáček jsem i už sbalil. Přinesu ti ho."
Šel přede mnou do ložnice.
"Odjíždíme brzy?" zavolala jsem za ním.
"Jakmile budeš připravená."
Čekal na můj kartáček, aby ho znovu sbalil, a přecházel tiše po ložnici. Podala jsem mu ho, když jsem byla hotová.
"Donesu zavazadla do lodi."
"Edwarde -"
Otočil se, "Ano?"
Zaváhala jsem. snažila se vymyslet, jak to udělat, abych získala pár vteřin o samotě. "Mohl bys.. sbalit trochu jídla? víš, kdybych měla zase hlad."
"Samozřejmě," přitakal a oči mu náhle zněžněly. "S ničím si nedělej starosti. Budeme u Carlislea jen za pár hodin, vážně. Brzy to bude za námi."
Přikývla jsem z obavy, aby mě neprozradil hlas.
Otočil se a odešel z místnosti, v každé ruce velký kufr.
Otočila jsem se a popadla telefon, který nechal na lince. To se mu vůbec nepodobovalo, zapomínat - zapomenout, že přijde Gustavo, nechat tady ležet telefon. Byl tak vystresovaný, že to ani nebyl on.
Otevřela jsem telefon a procházela uložená čísla. Byla jsem ráda, že vypnul zvuk, bála jsem se, že by mě nachytal. Bude už teď v lodi? Nebo je zase zpátky? Uslyší mě z kuchyně, když budu šeptat?
Našla jsem číslo, které jsem chtěla a které jsem nikdy předtím nevytočila. Stiskla jsem zelené tlačítko a držela si palce.
"Haló?" ozval se hlas jako zlaté zvonečky.
"Rosalie?" zašeptala jsem. "Tady je Bella. Prosím tě. Musíš mi pomoct."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama