Nakonec bude všechno v pořádku. Dokud to není v pořádku, není to konec.

9. TOHLE BY NIKOHO ROZHODNĚ NENAPADLO 1/2

27. srpna 2015 v 17:26 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
Ve skutečnosti jsem neměl v plánu loučit se s otcem.
Koneckonců, stačil by jeden rychlý telefonát Samovi a hra by pro mě skončila. Odřízli by mě a zatlačili zpátky. Asi by se pokusil mě nějak rozzlobit, nebo by mě dokonce zranili - jen aby mě donutili proměnit se, aby Sam mohl vydat nový zákon.
Ale Billy mě očekával, věděl, že budu rozhozený. Byl na dvoře, jenom tam seděl na vozíku s očima upřenýma na místo, kde se asi objevím mezi stromy. Viděl jsem, že uhodl, kam mám namířeno - šel jsem kolem domu ke své podomácku vyrobené garáži.
"Měl bys chviličku, Jaku?"
Zastavil jsem se. Podíval jsem se na něj a pal ke garáži.
"No tak, chlapče. Alespoň mi pomoz dovnitř."
Zaskřípal jsem zuby, ale usoudil jsem, že mi daleko spíš přivodí potíže se Samem, když mu teď pát minut nebudu lhát.
"Odkdy potřebuješ pomoc, starouši?"
Chraplivě se zasmál. "Bolí mě ruce. Dostrkal jsem se celou cestu od Sue až sem."
"Je to z kopce. Celou dobu jsi jel sešupem."
Vyvezl jsem jeho vozík po rampě, kterou jsem mu vyrobil, a dovezl ho do obýváku.
"Nachytal jsi mě. Myslím, že jsem uháněl možná až padesátkou. Bylo to skvělý."
"Ty ten vozík zlikviduješ, víš. A pak se budeš muset plazit po loktech."
"Ani nápad. Ty mě budeš nosit."
"To se moc po světě nepodíváš."
Billy položil ruce na klena a dovezl se k ledničce. "Zbylo něco k jídlu?"
"Nevím. Ale Paul tu trčel celej den, takže asi ne."
Billy si vzdychl. "Jestli nechceme umřít hladem, budu muset začít schovávat potraviny."
"Řekni Rachel, aby šla bydlet k němu domů."
Billyho žertovný tón byl ta tam a oči mu zněžněly. "Vždyť je tu sotva pár týdnů. Poprvé po dlouhé době zase přijela domů. Je to těžký - holky byly starší než ty, když maminka umřela. Proto se sem nerady vrací."
"Já vím."
Rebecca nebyla doma od své svatby, ale ta pro to měla opravdu dobrou omluvu. Letenky z Havaje jsou dost drahé. Washingtonská státní byla dost blízko, aby se Rachel nemusela vymlouvat. Během semestru chodila na přednášky a o prázdninách pracovala na dvě směny v nějaké kavárně v univerzitním kampusu. Nebýt Paula, asi by tase brzy odjela. To proto ho Billy asi nechce odsud vykopnout.
"No, mám ještě nějakou práci.." vystartoval jsem k zadním dveřím.
"Počkej, Jaku. Nechceš mi povědět, co se stalo? To mám volat Samovi, abych se dozvěděl, co je novýho?" Stál jsem tam zády k němu, aby mi neviděl do tváře.
"Nic se nestalo. Sam dovolí, aby jim to prošlo. Asi teď budeme s pijavicemi jedna ruka."
"Jaku.."
"Nechci se o tom bavit."
"Odcházíš, synu?"
V místnosti bylo dlouho ticho, zatímco jsem se rozmýšlel, jak to mám říct.
"Rachel si může vzít zpátky svůj pokoj. Vím, že nenávidí spaní na matračce."
"Radši bude spát na podlaze, než by te ztratila. Já taky."
Odfrkl jsem.
"Jacobe, prosím tě. Jestli potřebuješ.. pauzu. No, tak si ji vezmi. Ale ne zase na tak dlouho. Vrať se."
"Možná. Moje parketa budou svatby. Tam se vždycky objevím, abych nechyběl na fotkách. Napřed se ožení Sam, pak se vdá Rachel. Možná do toho první praští Jared s Kim. Asi bych si měl sehnat nějakej oblek."
"Jaku, podívej se na mě."
Pomalu jsem se otočil. "Co je?"
Dlouze se mi zadíval do očí. "Kam jdeš?"
"Vážně nemám namířeno někam konkrétně."
Naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči. "Nemáš?"
Dívali jsme se na sebe. Vteřiny ubíhaly.
"Jacobe," řekl. Jeho hlas byl napjatý. "Jacobe, nedělej to. Nestojí to za to."
"Nevím, o čem mluvíš."
"Nech Bellu a Cullenovi na pokoji. Sam má pravdu."
Chvíli jsem se na něj díval, a pak jsem dvěma dlouhými kroky přešel místnost. Popadl jsem telefon a vypojil ho ze zásuvky. Šedou šňůru jsem zmuchlal v dlani.
"Sbohem, tati."
"Jaku, počkej -" zavolal za mnou, ale já už jsem byl ze dveří a utíkal jsem pryč.
Motorka nebyla tak rychlá jako běh, ale byla diskrétnější. Přemítal jsem, jak dlouho bude Billymu trvat, než dojede do obchodu a sežene k telefonu někoho, kdo by mohl předat Samovi vzkaz. Vsadil bych se, že Sam je stále ve své vlčí podobě. Problém je, jestli se Paul v brzké době nevrátí k nám. Mohl by se proměnit ve vteřině a uvědomit Sama, co chci udělat..
Nebudu se o to starat. Pojedu tak rychle, jak dokážu, a jestli mě chytnou, tak se uvidí, co dál.
Nakopl jsem motorku a už jsem uháněl po blátivé cestě. Když jsem projížděl kolem domu, neohlédl jsem se.
Na silnici byl provoz, všude plno turistů; kličkoval jsem mezi auty a vysloužil si tím nějaké to zatroubení a pár zvednutých prostředníčků. V stokilometrové rychlosti jsem zatočil na stojedničku, ani jsem se nenamáhal rozhlédnout. Chvíli jsem jel po dělící čáře, aby mě nesrazil nějaký minivan. Ne že by mě to zabilo, ale zpomalilo. Zlomené kosti - alespoň ty velké - se hojí několik dnů, to jsem dobře věděl.
Silnice se trochu uvolnila, a tak jsem rozjel motorku na stodvacítku. Nešlapal jsem na brzdu, dokud jsem nebyl dost blízko od té úzké příjezdové cesty; v tu chvíli jsem se řekl, že jsem za vodou. Sam nepůjde tak daleko, aby mě zastavil. Na to je moc pozdě.
Až v tu chvíli - když jsem si byl jistý, že jsem to dokázal - jsem začal přemýšlet, co teď vlastně udělám. Zpomalil jsem na třicet a kličkoval mezi stromy opatrněji, než bylo nutné.
Věděl jsem, že by mě slyšeli přicházet, natož přijet na motorce, takže nemůžu počítat s žádným momentem překvapení. Taky jsem nijak nemohl zakrýt své úmysly. Edward uslyší, co mám v plánu, jakmile se k němu dostatečně přiblížím. Možná už mě slyšel. Ale i tak jsem věřil, že mi to vyjde, protože mám na své straně jeho ego. Sám se mnou bude chtít bojovat.
Takže tam prostě vejdu, uvidím Samův důkaz na vlastní oči, a pak vyzvu Edwarda na souboj.
Pohrdavě jsem zasupěl. Ten parazit z toho asi bude chtít dělat divadlo.
Až s ním budu hotový, sejmu tolik dalších, kolik stihnu, než mě skolí oni. Cha - napadlo mě, jestli Sam bude brát mou smrt jako provokaci. Asi řekne, že jsem dostal, co jsem si zasloužil. Jen aby neurazil svoje milované pijavičí přátele.
Příjezdová cesta vedla na louku. Jejich pach mě udeřil do obličeje jako shnilé rajče. Fuj. Smradlaví upíři. Začínal se mi zvedat žaludek. Bude těžké ten zápach nevnímat, když ho neředí lidské pachy, jako když jsem tu byl naposledy. Ačkoli kdybych ho čichal svým vlčím nosem, bylo by to ještě těžší.
Nebyl jsem si jistý, co mám vlastně čekat, ale kolem té velké bílé krypty nebylo nikde ani živáčka. Samozřejmě věděli, že jsem tady.
Vypnul jsem motor a zaposlouchal se do ticha. Hned jsem uslyšel napjaté, rozzlobené mumlání z druhé strany širokých dvojitých dveří. Někdo byl doma. Zaslechl jsem svoje jméno a usmál jsem se, těšilo mě pomyšlení, že jim naháním vítr.
Zhluboka jsem se nadechl - uvnitř to bude ještě horší - a jedním skokem jsem vyskočil na verandu.
Dveře se otevřely, než jsem se jich dotkl. Stál v nich doktor s vážným výrazem v očích.
"Ahoj, Jacobe," pozdravil mě klidněji, než bych očekával. "Jak se máš?"
Zhluboka jsem se nadechl pusou. Ten smrad linoucí se ze dveří mě div neporazil.
Byl jsem zklamaný, že mi otevřel Carlisle. Radši bych, kdyby dveřmi prošel Edward s vyceněnými tesáky. Carlisle mi připadal tak.. prostě lidský, nebo jak to říct. Možná za to mohly ty jeho návštěvy na jaře u nás doma, když jsem byl pomlácený. Rozhodně bylo nepříjemné dívat se mu do tváře a přitom vědět, že ho zabiju, jestli můj plán vyjde.
"Slyšel jsem, že se Bella vrátila živá," řekl jsem.
"No, Jacobe, na tohle teď vážně není ta nejlepší doba." Doktor se tvářil rozpačitě, taky mu bylo nepříjemně, ale ne tak, jak jsem čekal. "Mohli bychom to odložit na později?"
Nechápavě jsem na něj zíral. Žádá mě, abych odložil zápas na život a na smrt na nějakou příhodnější dobu?
A pak jsem uslyšel Bellin hlas, podlomený a chraplavý, a už jsem nedokázal myslet na nic jiného.
"Proč ne?" ptala se někoho. "Před Jacobem budeme taky dělat tajnosti? A k čemu to bude dobré?"
Její hlas nebyl takový, jak jsem čekal. Snažil jsem se vzpomenout na hlasy mladých upírů, s kterými jsem bojovali na jaře, ale jediné, co jsem tehdy registroval, bylo vrčení. Možná že novorození nemají ten pronikavý, zvonivý hlas jako ti starší. Možná všichni noví upíři mluví ochraptěle.
"Pojď dál, Jacobe, prosím tě," zaskuhrala Bella hlasitěji.
Carlisle přimhouřil oči.
Napadlo mě, že má Bella možná žízeň. Taky jsem přimhouřil oči.
"Dovolíš," řekl jsem doktorovi a prošel kolem něj. Bylo to těžké - odporovalo všem mým instinktům, otočit se k jednomu z nich zády. Ale nebylo to nemožné. Jestli existuje něco jako neškodný upír, pak je to tenhle podivně útlocitný vůdce.
Až začne boj, budu se od Carlislea držet dál. I tak zbude dost těch, které můžu zabít, aniž bych mu ublížil.
Opatrně jsem vstoupil do domu, držel jsem se zády ke stěně. Očima jsem přejel po místnosti - nic mi tam nebylo povědomé. Když jsem tu byl naposled, měli všechno vyzdobené na slavnost. Teď bylo všechno jasné a bledé. Včetně šesti upírů stojících v hloučku u bílé pohovky.
byli tam absolutně všichni, ale jen při pohledu na jednoho z nich jsem zůstal stát jako přimrazený a brada mi spadla až na vestu.
Na Edwarda. Zarazil mě výraz v jeho tváři.
Už jsem ho viděl rozzlobeného, věděl jsem, jak to vypadá, když je arogantní, a jednou jsem ho zažil, když trpěl bolestí. Ale tohle - tohle bylo horší než bolest. Jeho oči byly pološílené. Nevzhlédl, aby mě probodl pohledem. Upíral oči na pohovku vedle sebe a ve tváři měl výraz, jako by ho upalovali za živa. Ruce se zaťatými prsty mu visely podél těla.
Ani jsem se nedokázal pokochat jeho trýzní. Napadl mě jen jediný důvod, proč se takhle tváří,k a očima jsem sledoval jeho pohled.
Uviděl jsem ji ve stejnou chvíli, kdy jsem zachytil její vůni.
Její teplou, čistou, lidskou vůni.
Bella byla napůl schovaná za opěradlem pohovky, stulená do klubíčka, pažemi si objímala kolena. Chvíli jsem vnímal jediné, a sice že je stále ta Bella, kterou miluju, Bella s hebkou, poddajnou, světle broskvovou pletí a čokoládovýma očima. Srdce se mi rozbušilo zvláštním trhavým rytmem a napadlo mě, jestli to není jenom nějaký lživý sen, z kterého se probudím.
Pak jsem se na ni pořádně podíval.
Pod očima měla hluboké temné kruhy, o to nápadnější, že její obličej byl celý ztrhaný. Zhubla? Kůži měla napjatou, lícní kosti pod ní vystupovaly tak, až jsem se bál, že ji protrhnou. Většinu tmavých vlasů měla staženou z obličeje do nepořádného uzlu, ale pár pramenů se jí ochable lepilo na čelo a krk, které se leskly potem. Něco se jí stalo s prsty a zápěstími, vypadala tak křehce, že to bylo až děsivé.
Byla nemocná. Moc nemocná.
To nebyla lež. Povídačka, kterou vykládal Charlie Billymu, nebyla žádná povídačka. Zatímco jsem na ni zíral s vyvalenýma očima, kůže jí lehce zezelenala.
Blonďatá pijavice - ta kočka, Rosalie - se nad ní sklonila a zastínila mi tak pohled na ni. V jejím postoji bylo něco zvláštního, ochranitelského.
Tohle mi nehrálo. Znal jsem Belliny názory téměř na všechno - její myšlenky byly tak průhledné, někdy mi připadalo, jako by je měla napsané na čele. Takže mi nemusela vykládat každou situaci dopodrobna, abych ji pochopil. Věděl jsem, že Rosalii nemá ráda. Poznal jsem to podle toho, jak kroutila rty, když o ní mluvila. Nejenom že ji neměla ráda. Ona se jí bála. Nebo aspoň dřív to tak bývalo.
Když na ni teď pohlédla, nebylo po strachu ani stopy. Její výraz byl.. omluvný nebo co. Pak Rosalie popadla z podlahy umyvadlo a podržela ho Belle pod bradou právě včas, aby se do něj Bella hlučně vyzvracela.
Edward padl vedle ní na kolena - v očích neuvěřitelně zmučený pohled -, ale Rosalie varovně napřímila ruku, aby se držel zpátky.
Nic z toho mi nedávalo smysl.
Když Bella dokázala zvednou hlavu, slabě se na mě usmála, trochu rozpačitě. "Promiň mi to," zašeptala ke mně.
Edward tichounce zasténal. Hlava mu padla Belle na kolena. Položila mu ruku na tvář. Jako kdyby chlácholila ona jeho.
Neuvědomil jsem si, že mě nohy poponesly blíž, dokud na mě Rosalie nezasyčela. Najednou mi stála v cestě k pohovce. Vnímal jsem ji jako nějakou postavu na televizní obrazovce. Bylo mi jedno, že tam je. Nepřipadal mi důležitá.
"Rose, nech ho," zašeptala Bella. "To nevadí."
Blondýna mi ustoupila z cesty, ačkoli na ní bylo vidět, že se jí vůbec nechce. Se zamračeným pohledem upřeným na mě se nakrčila Belle u hlavy, připravená skočit. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak bude snadné ji ignorovat.
"Bello, co je to s tebou?" zašeptal jsem. Než jsem se nadál, už jsem taky klečel a nakláněl se přes opěradlo gauče naproti jejímu.. manželovi. Nezdálo se, že by si mě všiml, a já jsem se po něm sotva podíval. Natáhl jsem se pro její volnou ruku a vzal ji do obou dlaní. Její kůže byla ledová. "Jsi v pořádku?"
To byla pitomá otázka. Neodpověděla.
"Jsem ta ráda, že jsi za mnou dneska přišel, Jacobe," řekla.
Ačkoli jsem věděl, že Edward neslyší její myšlenky, zřejmě její slova měla nějaký skrytý význam, který mi unikl. Edward zasténal do deky, do které byla zabalená, a ona ho pohladila po tváři.
"Co se děje, Bello?" naléhal jsem a stiskl pevněji její studené křehké prsty.
Místo odpovědi se rozhlédla po místnosti, jako by něco hledala, v očích prosbu i varování zároveň. Nakonec se obrátila na Rosalii.
"Pomůžeš mi zvednout se, Rose?" zeptala se.
Rosalie vycenila zuby a podívala se na mě, jako kdyby mi chtěla rozdrásat hrdlo. Nepochyboval jsem, že by to s chutí udělala, kdyby mohla.
"Prosím tě, Rose."
Blondýna se zašklebila, ale zase se sklonila nad ni, vedle Edwarda, který se nepohnul ani o píď. Paží opatrně podepřela Belle ramena.
"Ne," zašeptal jsem. "Nevstávej.." Vypadala tak slabá.
"Chci ti odpovědět na otázku," odsekla, což se o malinko víc podobalo způsobu, jakým se mnou obvykle mluvila.
Rosalie vytáhla Bellu z gauče. Edward zůstal, kde byl, jen zabořil obličej ještě hlouběji, až ho měl pohřený do polštářů. Deka spadla na zem Belle vedle k nohám.
Bellino tělo bylo oteklé, břicho měla podivně, nezdravě vydulé. Vypínalo se pod světle šedou mikinou, která měla moc dlouhé rukávy a v ramenou jí byla příliš široká. Zbytek jejího těla se zdál hubenější, jako kdyby ta velká boule vyrostla z toho, co z ní do sebe vsákla. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co ta neforemná část znamená - nepochopil jsem, dokud si na vypouklé břicho něžně nepoložila ruce, jednu pod druhou. Jako kdyby ho chtěla pochovat.
Pak jsem pochopil, ale stále jsem tomu nemohl uvěřit. Viděl jsem ji před pouhým měsícem. Nemohla být těhotná. Ne tak moc.
Ale byla.
Nechtěl jsem to vidět, nechtěl jsem na to myslet. Nechtěl jsem si ho představit v ní. Nechtěla jsem vědět, že něco, co tak nenávidím, zakořenilo v těle, které miluju. Zvedl se mi žaludek a musel jsem překotně polykat, abych se nepozvracel.
Ale bylo to ještě horší, mnohem horší. Její zničené tělo, kosti vystupující pod kůží obličeje. Jenom jsem hádal, že takhle - tak těhotná, tak nemocná - vypadá proto, že to, co v ní je, jí ubírá život, aby samo přežilo..
Protože to je zrůda. Zrovna jako její otec.
Vždycky jsem o něm věděl, že ji zabije.
Hlava mu vylétla, když ta slova slyšel v mé hlavě. Doteď jsme byli oba na kolenou, a najednou byl na nohou a tyčil se nade mnou. Oči měl matně černé, pod nimi temně fialové kruhy.
"Ven, Jacobe," zavrčel.
Taky jsem stál. Díval jsem se na něj svrchu. Kvůli tomuhle jsem přišel.
"Tak pojď na to," souhlasil jsem.
Ten velký, Emmett, se protlačil dopředu vedle Edwarda, za zády měl toho s lačným pohledem, Jaspera. Bylo mi to vážně jedno. Možná moje smečka odklidí zbytky, až mě tihle dorazí. Možná ne. Nezáleželo na tom.
Na kratičký zlomek vteřiny se moje oči dotkly těch dvou, které stály vzadu. Esmé. Alice. Malé a neskutečně ženské. No, byl jsem si jistý, že mě ti druzí zabijí dřív, než se k nim dostanu. Nechtěl jsem zabíjet holky.. ani upírky ne.
Ačkoli u té blondýny bych možná udělal vyjímku.
"Ne," zašeptala Bella, ztratila rovnováhu a zavrávorala dopředu, aby se chytila Edwardovy paže. Rosalie se posunula sní, jako kdyby k sobě byly připoutané řetězem.
"Jen si sním potřebuji promluvit, Bello," pronesl Edward tichým hlasem pouze k ní. Zvedl ruku, aby se dotkl její tváře, aby ji pohladil. V tu chvíli jsem viděl rudě - jak je možné, že po tom všem, co jí udělal, se jí pořád smí takhle dotýkat? "Nepřepínej se," pokračoval prosebně. "Odpočívej, prosím tě. Vrátím se za chviličku."
Dívala se mi do obličeje a usilovně se snažila uhodnout jeho myšlenky. Pak přikývla a klopýtaly zpátky ke gauči. Rosalie jí pomohla uložit se na polštáře. Bella se na mě zadívala a snažila se udržet můj pohled.
"Chovej se slušně," napomenula mě. "A pak se vrať."
Neodpověděl jsem. Dneska nic neslibuju. Uhnul jsem pohledem a pak jsem následoval Edwarda ven z dveří.
Šel dál, vůbec si nehlídal, jestli mu neskočím na nechráněná záda. Asi se nepotřeboval hlídat. Věděl by, kdybych se rozhodl zaútočit. Což znamenalo, že se budu muset rozhodovat velmi rychle.
"Nejsem ještě připravený na to, abys mě zabil, Jacobe Blacku," zašeptal, jak rychle kráčel od domu. "Budeš muset mít trochu trpělivosti."
Co je mi do jeho časových rozvrhů. Šeptem jsem zavrčel: "Trpělivost není moje doména."
Kráčel dál, ušel nějakých pár set metrů po příjezdové cestě pryč od domu, se mnou v patách. Byl jsem celý rozpálený, prsty se mi třásly. Byl jsem vybuzený, jen jen udeřit.
Bez varování se zastavil a otočil se, aby mi viděl do tváře. jeho výraz mě zase omráčil.
Náhle jsem si připadal jenom jako kluk - kluk, který prožil celý svůj život v tomhle zapadlém městečku. Jenom dítě. Protože jsem poznal, že budu muset žít mnohem déle, vytrpět mnohem více, abych kdy pochopil tu stravující bolest v Edwardových očích.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama