Nakonec bude všechno v pořádku. Dokud to není v pořádku, není to konec.

9. TOHLE BY NIKOHO ROZHODNĚ NENAPADLO 2/2

31. srpna 2015 v 17:27 | Tajemná cestovatelka |  Stmívání
Zvedl ruku, jako kdyby si chtěl utřít pot z čela, ale prsty mu křísly o tvář, až mě napadlo, že si začne drásat žulovou kůži obličeje. Černé oči mu žhnuly v důlcích, pohled rozostřený, viděly věci, které tam nebyly. Ústa měl otevřená, jako že chce křičet, ale žádný zvuk z nich nevycházel.
Takový obličej by měl člověk upalovaný na hranici.
Najednou jsem nebyla schopen slova. V té tváři to bylo jasně napsáno. Stín toho už jsem zahlédl v domě, ona to měla v očích a on taky, ale tenhle pohled to zpečetil. Poslední hřebík do její rakve.
"Zabíjí ji to, vid? Umírá." A v tu chvíli jsem věděl, že můj výraz je zředěným odvarem toho, jak se tváří on. Můj výraz byl asi jiný, slabší, protože jsem byl ještě v šoku. Ještě jsem to úplně nepochopil - seběhlo se to moc rychle. On už měl čas propracovat se až k tomuhle bodu. A bylo to jiné, protože já už jsem o ni v duchu přišel tolikrát, tolika způsoby. Navíc nebyla nikdy skutečně moje, takže jsem ji vlastně nemohl ztratit.
A taky jsem to celé nezavinil.
"Je to moje vina," zašeptal Edward a kolena se mu podlomila. Zhroutil se přede mnou, zranitelný, nejsnazší cíl, jaký si člověk může představit.
Ale já jsem byl studený jako sníh - žár hněvu ve mně vychladl.
"Ano," zasténal do prachu, jako kdyby se zpovídal zemi. "Ano, zabíjí ji to."
Jeho zlomená bezmocnost mě dráždila. Chtěla jsem boj, ne popravu. Kam se teď poděla jeho pyšná nadřazenost?
"Tak proč Carlisle něco neudělá?" zavrčel jsem. "Je přece doktor, ne? Dostaňte to z ní ven."
Vzhlédl a pak promluvil unaveným hlasem. Jako kdyby to vysvětloval podesáté dítěti z mateřské školky. "Ona nám to nedovolí."
Chvilku trvalo, než jsem ta slova pochopil. Proboha, ona se vážně dostává do formy. No jistě, umře kvůli svému příšernému zplozenci. To je prostě celá Bella.
"Znáš ji dobře," zašeptal. "Tak rychle chápeš.. Já jsem to nepochopil. Ne včas. Cestou domů se mnou nechtěla pořádně mluvit. Myslel jsem si, že se bojí - to by bylo přirozené. Myslel jsem, že se na mě zlobí, že jsem jí to dopustil, že jsem ohrozil její život. Zase. Vůbec mě nenapadlo, o čem ve skutečnosti přemýšlí, k čemu se odhodlává. Až do chvíle, kdy nám rodina přijela naproti na letiště a ona se rozběhla do náruče Rosalii. A pak jsem uslyšel, co si Rosalie myslí. Nepochopil jsem, dokud jsem to nezaslechl. A ty to pochopíš ve vteřině.." Napůl vzdychl, napůl zasténal.
"Počkej chvilku. Ona vám to nedovolí." Sarkasmus mě kysela pálil na jazyku. "Všimli jste si vůbec, že má jenom tolik síly, jako každá normální pětapadesátikilová lidská holka? To jste vy upíři tak hloupí? Stačí ji přidržet a omámit léky."
"Já jsem chtěl," zašeptal. "Carlisle by to udělal.."
Takže ušlechtilost sama, jo?
"Ne. Žádná ušlechtilost. Její bodyguard nám to zkomplikoval."
Aha. Až dosud mi jeho historka moc smysl nedávala, ale teď to do sebe zapadlo. Tak proto je u ní ta bloncka. Ale co z toho má? Vážně té královně krásy tolik jde o to, aby Bella umřela?
"Možná," odpověděl. "Rosalie se na to takhle nedívá."
"Tak napřed vyřaďte ze hry blondýnu. Vždyť ji zas můžete poskládat dohromady, ne? Nadělejte z ní fašírku a pak se postarejte o Bellu."
"Emmett a Esmé jí kryjí záda. Emmett by nám nikdy nedovolil.. a Carlisle mi nepomůže, když bude Esmé proti.." Hlas mu odezněl do ztracena.
"Měl jsi nechat Bellu se mnou."
"Ano."
Na to už ovšem bylo trochu pozdě. Možná měl na tohle všechno myslet dřív, než ji obdařil tímhle životem vysávajícím monstrem.
Vzhlédl ke mně ze svého osobního pekla, a já jsem viděl, že se mnou souhlasí.
"Nevěděli jsme to," pronesl slovy tichými jako dech. "Ani ve snu mě to nenapadlo. Nikdy předtím neexistoval vztah, jaký máme my s Bellou. Jak jsme mohli vědět, že lidská žena dokáže s někým z nás počít dítě -"
"Když by při tom počínání měla bejt roztrhaná na kousky?"
"Přesně," souhlasil s napjatým šepotem. "Existují sadisti, inkubové, sukubové. Existují. Ale svádění berou jenom jako předehru k hostině. Nikdo ho nepřežije." Zavrtěl hlavou, jako kdyby ho ta představa pobuřovala. Jako kdyby sám byl snad jiný.
"Nevěděl jsem, že existuje speciální pojmenování pro to, co jsi," vyštěkl jsem.
Díval se na mě, a jeho tvář se zdála stará tisíc let.
"Ani ty, Jacobe Blacku, mě nemůžeš nenávidět tak, jak se nenávidím já sám."
Omyl, pomyslel jsem si, ale vzteky jsem nedokázal promluvit.
"Tím, že mě zabiješ, ji nezachráníš," hlesl.
"Tak čím teda?"
"Jacobe, musíš pro mě něco udělat."
"To teda sakra musím!"
Pořád se na mě díval tím napůl unaveným, napůl šíleným pohledem. "Kvůli ní!"
Zaťal jsem zuby. "Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych ji před tebou ochránil. Úplně všecičko. Teď už je pozdě."
"Znáš ji, Jacobe. Rozumíte si takovou měrou, že to ani nechápu. Ty jsi její součástí a ona tvou. Mě neposlechne, protože si myslí, že ji podceňuju. Myslí si, že je na to dost silná.." Zadrhl se mu hlas a pak polkl. "Tebe by mohla poslechnout."
"Proč by to dělala?"
Vyškrábal se na nohy, oči mu žhnuly jasněji než předtím, divočeji. Napadlo mě, jestli se vážně nezbláznil. Můžou upíři přijít o rozum?
"Snad můžou," odpověděl na mou myšlenku. "Já nevím. Připadá mi to tak." zavrtěl hlavou. "Snažím se to před ní skrývat, co můžu, protože stres její stav ještě zhoršuje. Nic v sobě neudrží. Musím se krotit; nemůžu jí to ztěžovat. Ale na tom teď nesejde. Tebe musí poslechnout!"
"Nemůžu jí říct nic, co už jsi jí neřekl sám. Co mám podle tebe udělat? Vykládat jí, jak je hloupá? To ona už asi ví. Povědět jí, že zemře? Vsadím se, že to ví taky."
"Můžeš jí nabídnout to, co chce."
Mluvil z cesty. Že by už se zbláznil?
"Je mi jedno, čím ji udržím naživu," prohlásil a najednou byl soustředěný. "Jestli chce dítě, ať si ho má. Třeba půl tuctu dětí. Cokoli." Na vteřinu se odmlčel."A ať to jsou třeba štěňata, když to jinak nejde."
Podíval se mi do očí a přes tenkou slupku sebeovládání z něj čišela horečná touha něco udělat. Stáhl jsem obočí a přemýšlel, co tím chce říct. Když mi to došlo, údivem jsem otevřel pusu.
"Ale tohle ne!" zasyčel, než jsem se mohl vzpamatovat. "Ne tuhle věc, která z ní vysává život, zatímco já tady jen bezmocně stojím! Dívám se, jak je jí den ze dne hůř a jak mi uniká. Sleduju, ja jí to ubližuje." Rychle se nadechl, jako kdyby dostal ránu do břicha. "Musíš ji přinutit, aby pochopila, proč je to nutné, Jacobe. Ona už mě nechce poslouchat. Pořád je u ní Rosalie a přiživuje její bláznovství - povzbuzuje ji. Chrání ji. Ne, chrání tu věc uvnitř. Bellin život pro ni nic neznamená."
Hlas měl přidušený, jako by nemohl dýchat.
Co to povídá? Co že by Bella měla udělat? Pořídit si dítě? Se mnou? Cože? Jak? On se ji vzdá? Nebo usoudil, že by jí nevadilo, kdybychom se o ni dělili?
"To je jedno. Cokoli, co ji udrží při životě."
"To je ta největší šílenost, jakou jsem od tebe slyšel," zamumlal jsem.
"Miluje tě."
"Ne dost."
"Je ochotná umřít, aby měla dítě. Třeba by souhlasil s něčím méně radikálním."
"Copak ji vůbec neznáš?"
"Já vím, já vím. Přesvědčit ji bude hodně těžké. Proto tě potřebuju. Ty víš, jak uvažuje. Přiměj ji, aby to pochopila."
Nedokázal jsem myslet na to, co navrhuje. To bylo příliš. Nemožné. Špatné. Hnusné. Půjčovat si Bellu na víkendy a pak ji vracet v pondělí ráno jako film z půjčovny? Nechutné.
A lákavé.
Nechtěl jsem o tom uvažovat, nechtěl jsem si to představovat, ale stejně jsem se tomu neubránil. Fantazíroval jsem o Belle na tohle téma tolikrát, ještě v době, kdy existovala možnost společného my, a pak dlouho poté, co bylo jasné, že fantazie po sobě zanechají jenom podepsané boláky, protože už nebyla žádná možnost, vůbec žádná. Tehdy jsem si nedokázal pomoct. Teď jsem to nedokázal zastavit. Bella v náruči, Bella vzdychající moje jméno..
Tahle nová představa, která mě nikdy nenapadla, která pro mě nikdy neměla existovat, byla ještě horší. Kdyby mi ji nenasadil do hlavy, neměl bych před sebou léta utrpení. Ale ona se tam uchytila, ovíjela mi kolem mozku vlákna jako plevel - jedovatý a nezničitelný. Bella v ní byla zdravá a rozzářená, úplně jiná, než je teď, ale něco bylo přece stejné: její tělo, ne zubožené a pokroucené, ale změněné přirozeným způsobem. Zakulacené mým dítětem.
Snažil jsem se uniknout před tím jedovatým plevelem v mé mysli. "Mám přinutit Bellu, aby to pochopila? V jakým vesmíru to žiješ?"
"Aspoň to zkus."
Rychle jsem zavrtěl hlavou. Vyčkával, záporné odpovědi si nevšímal, protože slyšel, jak se ve mně perou protichůdné myšlenky.
"Kde jsi vlastně na tyhle žvásty přišel? To si právě teď vymyslel?"
"Nemyslím na nic než na to, jak ji zachránit, od chvíle, kdy jsem si uvědomil, co má v plánu udělat. Kvůli čemu umře. Ale nevěděl jsem, jak tě zkontaktovat. Věděl jsem, že bys neposlechl, kdybych ti zavolal. Kdybys dneska nepřišel, šel bych tě sám hledat. Ale je těžké od ní odejít i jen na pár minut. Její stav.. se tak rychle mění. Ta věc.. roste. Rychle. Teď od ní nemůžu odcházet."
"Co je to? "
"To nikdo z nás netuší. Ale už je to silnější než ona."
Najednou jsem to chápal - v duchu jsem viděl to nadouvající se monstrum, jak se z ní dere ven.
"Pomoz mi to zastavit," zašeptal. "Pomoz mi zabránit, aby se to stalo."
"Jak? Mám se jí nabídnout jako chovnej samec?" Nehnul při těch slovech ani brvou, ale já jsem před nimi ucukl. "Ty jsi vážně blázen. Nebude mě poslouchat."
"Zkus to. Nemáme co ztratit. Jak jí to ublíží?"
Ublíží to mně. Copak jsem si od ní už neužil dost odmítání?
Trocha bolesti, abych ji zachránil? Je to tak vysoká cena?
"Ale to nevyjde."
"Možná ne. Možná ji to ale zmate. Možná zakolísá ve svém odhodlání. Jediný okamžik pochyb, víc od tebe nežádám."
"A pak svou nabídku vezmeš zpátky? 'Dělal jsem si srandu, Bello'?"
"Jestli chce dítě, tak ho bude mít. Já necuknu."
Nechápal jsem, jak o tom vůbec může uvažovat. Bella mě praští - ne že by mi to vadilo, ale ona si při tom asi zase zlomí ruku. Neměl jsem mu dovolit, aby se mnou takhle mluvil a motal mi hlavu. Měl bych ho okamžitě zabít.
"Teď ne," zašeptal. "Ještě ne. Ať na to máš právo, nebo ne, zničilo by ji to, a ty to víš. Nemusíš tak spěchat. Jestli tě poslechne, dostaneš svou šanci. V okamžiku, kdy Belle přestane tlouct srdce, tě budu na kolenou prosit, abys mě zabil."
"V tom ti rád vyhovím."
Náznak unaveného úsměvu mu zacukal koutkem úst. "Na to vážně spoléhám."
"Tak teda ujednáno."
Přikývl a napřáhl ke měn svou studenou kamennou ruku.
Přemohl jsem odpor a taky jsem natáhl ruku, abychom si potřásli. Prsty jsem se jen letmo dotkl toho kamene a otřásl se.
"Ujednáno," souhlasil.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama